Hanička Písnička v Lucerně bez šampíčka a se Štefíčkem (11.12.2012)

Hanka (s trochou fantazie) :-)

Nebyl by to snad ani adventní čas, kdyby se nekonal vánoční koncert Hanky Zagorové, zpěvačky, která sice neplní titulní strany bulváru a už dávno neaspiruje na Zlatého slavíka, ale stále je velmi žádaná a oblíbená.  

Nemohli jsme samozřejmě chybět ani na tom letošním. Sice mi kolidoval termín s vánoční pracovní besídkou, ale to se nedá nic dělat, kultura je kultura, takže jsem družnou zábavu s kolegy oželel, protože vím, že s nimi mám příležitost klábosit celý rok :-)

Sraz byl opět v pasáži Lucerny pod koněm.   Už téměř třičtvrtě hodiny před začátkem se stála fronta na vstup do sálu. My v ní stáli taktéž, ačkoli jsme ještě neměli ani lístky. Dobrodinec Honza, který lístky sehnal, dorazil na poslední chvíli, kdy už jsme byli frontou dosmýkáni ke vstupu. Všechno dobře dopadlo a po odhození kabátů v šatně jsme se odebrali na druhý balkon vpravo do blízkosti místního baru.

Honza samozřejmě trval na panákovi, abychom se trochu rozehřáli. Do začátku koncertu zbývala asi půl hodina, takže jsme zabrali strategické místo na stání tak, aby bylo slyšet a sem tam i vidět na pódium. Sál se utěšeně plnil a kasa na baru také. V sedm a něco se rozestoupila obří obrazovka a z ní vystoupila Hanka. Nechyběly hity jako Je naprosto nezbytné, Černý páv, Rybičko zlatá, Adieu a tak dále a tak dále. Nebyl by to adventní čas bez koncertu Hanky Z. a nebyl by to koncert Hanky Z. bez Petra Rezka. Musím upřímně říct, že tato část je ta méně zábavná. Ač je pan Rezek jistě dobrý zpěvák, přeci jen má na vánočních koncertech trochu neadekvátní prostor. Je to čistě můj názor, ale stačily by dva duety a jedna samostatná píseň :-) A také by neškodilo dorazit v nějakém slavnostnějším oblečení :-D

Marie (s trochou fantazie) :-)

Za našimi zády se kolem baru utvořily hlučné hloučky, které viditelně zapomněly, že jsou na koncertě a ne v hospodě čtvrté cenové skupiny, kde televize právě vysílá hlastý hudební blok. Kolikrát Hanku museli i překřikovat, aby se vzájemně slyšeli. To bylo trošku hloupé, ale co, je potřeba sejít se před koncem roku a říct si všechny drby :-) 

Bohužel nebylo slyšet mluvené slovo, které zpěváci měli mězi svými písněmi, takže víme, že se tam ještě dělo něco ohledně dětských domovů, něco se předávalo (zřejmě částka vybraná pro děti), ale my viděli jen Honzu Musila, paní Baudyšovou a Hanku. A samozřejmě velký vánoční strom složený z plyšových medvídků. 

Druhým hostem byla Marie Rottrová, která souběžně s Hankou začínala hudební kariéru taktéž v Ostravě. Ta samozřejmě nezklamala, její vystoupení bylo skvělé a potěšilo všechny v sále. Jen škoda, že si dámy nedaly nějaký duet. Nejsem si jistý, ale oficiálně asi žádný neexistuje a zřejmě nebyl čas a chuť něco nacvičit.

Hanka premiérově uvedla i novou vánoční písničku. Její název bude zřejmě něco jako "Vánoční zvon" (usuzuji podle refrénu). Zajímavostí je, že refrén opět nacvičila ve znakové řeči :-)

Závěr koncertu byl ve znamení výběru písní, takového megamixu, který spolehlivě ze židlí zvedl i diváky sedící v hlavním sále. Pod pódiem se vytvořil kotel a atmosféra se rázem změnila z vlídné na nadšenou. Díky tomu letos Hanka zřejmě překonala i dosavadní počet přídavků na svém koncertě a když došlo na hity Můj čas, zpívala a tančila celá Lucerna. My nahoře s děvčaty trsali již dávno :-D

No a pak už byl čas jít domů, protože druhý den byl ve znamení pracovních povinností. Koncert byl skvělý, pěkně jsme si ho užili a příští rok to snad zopakujeme :-)

P.S.: Štefan samozřejmě nechyběl... :-)

Rozhovor s Hankou pro deník BLESK

Rozsvěcení stromu vánočního

Rozsvícení vánočního stromu jsem si vždy představoval jako poklidnou oslavu a oficiální zahájení předvánoční doby. Už jsem se zúčastnil pražského rozvěcování a pamatuju si z toho jen to, jak jsme se tlačili asi hodinu uličkou na náměstí a pak jsme byli proudem unášeni uličkou od náměstí. Po kouzelné atmosféře ani vidu ani slechu.

Na plzeňské rozsvícení jsem jel s představou poklidnější akce. Plnou třináctku jsem přikládal nedělnímu hokeji, který shodou okolností probíhal. Na náměstí jsme dorazili o více než hodinu dříve a lidí již bylo celkem dost. Vystáli jsme si krátkou frontu na svařák a setkali se s přáteli. Lidí zhusta přibývalo. Druhé svařákové kolo už bylo trošku náročnější. Vůbec se někam prodrat, vystát mnohem delší frontu, dávat si pozor na nohy a nepropadat panice, vyžadovalo čím dál větší trpělivost a klid v duši.

Na pódiu se mezitím odehrávala jakási vánoční hra, což víme jen z doslechu, na jeviště jsme neměli šanci ani dohlédnout, natož se k němu prodrat. Poslední křížová výprava za svařákem už byla téměř bojem o holý život a zdravý rozum. Lidé se tlačili jak o život, v davu popojížděly pološílené maminky s kočárkem, občas se kočárek objevil i nad hlavami ostatních Plzeňanů. Potkali jsme dokonce slušně zkrvaveného pána, který zřejmě ventiloval s někým v davu svoji nespokojenost s hustotou osídlení náměstí v ten konkrétní čas.

Beznadějně jsme uvízli v davu a z rozsvěcovaného stromu jsme přes maringotku s cukrovinkami viděli jen špičku. V tu chvíli se tlak směřující do středu náměstí změnil na tlak směřující směrem ven. Takže jsme si počkali pár minut, došli se v klidu podívat ke stromku, na oslíka a zaposlouchali se do hudebního programu, který následoval, prokládaného hlášením o ztracených dětech, které čekají u pódia.

Já nevím, asi jsou pro mě tyto masové akce příliš masové. Bohužel si až do Vánoc nebudu moci jít koupit ani rohlík, abych nebyl obklopen davem lidí, kteří touží v klidu a míru oslavit Vánoce a klidně se s bližním svým do krve servou o poslední zlevněnou bonboniéru v regálu.

Pygmalion (DJKT v Plzni) - 7.11.2012

Většina jistě zná klasický příběh G.B. Shawa o profesoru fonetiky, který se vsadí se svým kolegou, že dokáže za šest měsíců z obyčejné pouliční květinářky, která mluví jak dlaždič, vychovat dámu s vystupováním a představit ji na významném plese aniž by někoho odhalil její prostý původ.

Podle divadelní hry vzniklo několik filmových adaptací. Nejznámější je však bezpochyby muzikálová verze z roku 1964 uvedená pod názvem My Fair Lady. V roli Lízy Doolittleové zazářila Audrey Hepburn (zpěv zajistila americká sopranistka Marni Nixon).

V Plzni se činoherní soubor pustil do zpracování tohoto klasického díla s vervou a nadšením. V titulní roli se objevila nová posila plzeňské scény Markéta Frösslová. Jako obvykle se své role vynikajícím způsobem zhostil Martin Stránský. Představení bylo svižné, vtipné a zajímavé. Kdysi jsem měl možnost vidět nastudování Stavovského divadla a nemohu říct, že by to naše plzeňské nějak pokulhávalo. Naopak jsem byl příjemně překvapen výkony pana Muchy a paní Švábové.

Podtrženo a sečteno: Ačkoli jde o klasiku, rozhodně nejde o nudnou klasiku.

Více informací na stránkách DJKT v Plzni.

Adéla ještě nevečeřela (DJKT Plzeň)

Ve středu jsme vyrazili opět do divadla. Tentokrát byl na programu v rámci předplatného muzikál Adéla ještě nevečeřela. Musím přiznat, že jsem část písniček již slyšel z CD, které vzniklo z pražského představení. Byl jsem zvědavý na nastudování v Plzni.

Musím říct, že jsem byl příjemně překvapený. Už od začátku se příběh odvíjel celkem svižně a nebyla nouze o veselé momenty. Samozřejmě se člověk neubrání srovnání s legendárním filmem, ale musím říci, že jsem se necítil ani chvíli ošizený. Je pravda, že mi první dějství ubíhalo takovým tempem, že už jsem ani nečekal přestávku. Po přestávce mi příběh už přišel trošku natahovaný a zdálo se mi, že už nemá spád, ale třeba to byl jen můj dojem.

Musím říct, že příjemným osvěžením byl Jiří Langmajer, který byl v roli zákeřného barona von Kratzmar geniální. Je pravda, že ta role záporňáka je velmi vděčná. Navíc zpívá moji nejoblíbenější písničku z tohoto muzikálu :-)

Závěrem řečeno, bylo to příjemné představení, možná ne extra umění, ale milé setkání s klasickým příběhem.

Zápisky z Brightonu - Den první

Sice o pár měsíců později a tím pádem zkresleněji a s větším nadhledem bych rád zdokumentoval svůj studijní pobyt v Brightonu. Vzhledem k časovému odstupu hrozí, že v následujících textech budou polopravdy a dezinformace, což by vám nemuselo vadit, když jste tam nebyli :-)

Odlet do Brightonu proběhl téměř bez potíží. Téměř, protože když jsem ráno vstal, zjistil jsem, že mám asi tak dvojnásobný palec pravé nohy rudé barvy a mám problém došlápnout.

Jirka mě dovezl na letiště, kde jsme se srazili s děvčaty. Let samotný proběhl bez jakýchkoli komplikací. Po přistání jsme nasedli na vlak směr Brighton. Je pravda,že jsme trochu bojovali s nákupem lístku v automatech, ale nakonec se vše podařilo. Zajímavé zjištění bylo, že s kufrem se vlakem v Anglii cestuje dost špatně. Oni vám nemají takové krásné úložné prostory nad hlavami cestujících jako u nás. Teda mají, ale tam se vejde tak aktovka, ale rozhodně ne dvacetikilový loďák. Nebudu nic zastírat, mírně jsme překáželi a pohodlí s kufry narvanými mezi sebou si taky moc neužili.

Příjezd do cíle byl slavnostní, přestaly fungovat odchozí turnikety, takže jsme s kufry byli propouštěni přes nějakou zřízenkyni, která nám kontrolovala lístky tím, že nám je vzala a natrhla. Když jsme se u východu sešli, zjistili jsme, že lístky budeme potřebovat do cesťáku, takže jsme se tam proti davu zase k paní kontrolorce vraceli a naší cizelovanou angličtinou vysvětlovali, že potřebujeme lístky zpátky. Moc nám nerozuměla, moc to nechápala, leč nakonec jsme lístky získali.  Asi nebyly naše, ale alespoň byly.

Další dobrodružství nás čekalo při hledání ubytování. Měli jsme adresu, měli jsme mapu. I tak nám dělalo problém najít tu nejlepší cestu. Lenku zlobil kufr, mě palec. Konečně jsme dorazili do cíle (poté, co jsme obešli celý Brighton). Cíl zvenku vypadal jako taková luxusnější kolej. Zevnitř už to tak luxusní nebylo. Nejvíc nás překvapilo, že ačkoli jsme žádali, abychom bydleli co nejblíže u sebe, každý z nás byl umístěn do pokoje v jíném patře v jiném křídle. Bez použití mobilního telefonu jsme se k sobě neměli šanci dostat, protože každé křídlo bylo odděleno dveřmi, přes které se dostal jen ubytovaný v tom konkrétním křídle. Naše vize společného vaření se začala rozplývat.

Pokoj - taková židle tam samosebou nebyla. Ale zásuvek na zkoušení adaptéru spousta :-)

Inu, ubytovali jsme se. Můj pokoj byl v přízemí, výhled do uzavřeného dvorečku. Můj hlavní objev byl, že jsem v zápalu balení zapomněl drobnost jako je sprchový gel. Poté, co jsme si částečně vybalili, jsme se sešli, abychom udělali prvotní průzkum města. Bylo pěkné počasí, obešli (v mém případě odkulhali) jsme si to tam, našli jsme svoji jazykovou školu a vydali se směrem "domů". Naše cesta směrem na kolej vedla takovou uličkou, kde postávali takoví divní týpci, středního věku, takoví trochu bouchači s pivním bříškem. Trošku jsem měl strach, aby mě a tři příslušnice něžného pohlaví nečekaly nějaké potíže. Postávali na chodníku v hloučcích, popíjeli pivko, takže jsem z toho měl takový divný pocit. Pak jsem si všiml vlajky s medvědí tlapkou a bylo jasno :-) Děvčata se problémů bát nemusela :-D

Hlavní naší touhou byl samozřejmě zprovozněný internet. V informacích sice byla informace o wi-fi, ale ta nebyla úplně pravdivá. Vyrazili jsme pátrat na recepci, co s internetem. Dostali jsme kabel, přihlašovací jméno a heslo a návod k nastavení připojení. Každý z nás se vydal do svého pokoje. Pěkně jsem na svém notebooku všechno udělal podle návodu, bylo to pěkně složité, asi desetkrát jsem musel restartovat (dobře, trochu přeháním), pak to chtělo pořád heslo, no prostě uživatelská lahůdka. Nakonec se to rozběhlo. Poté jsem s hrůzou zjistil, že půjčená redukce do zásuvky mi nejde do místní zásuvky zastrčit. Pokoušely se o mě mdloby. Dva týdny bez spojení do Čech mi přišlo jako přílišný trest za mou naivitu, že adaptéry prostě fungují. Po asi 30 minutách tlačení, hekání, ohýbání kolíků a sprostého nadávání v češtině se mi podařilo adaptér vtlačit do zdířek. S pocitem vítězství jsem si úlevně vydechl. Poté, co jsme se sešli a já si postěžoval, na obtížnost připojení k webu a bojem s adaptérem se na mě děvčata udiveně podívala s tím, že nic nenastavovaly, připojily, zadaly jméno a heslo a jely. No, ještě, že jsem ten aj(e)ťák :-D

Takže jsme šli spát.

Tak trochu úžasní (Dawn French)

Nakladatelství Argo na pulty knihkupectví přineslo humoristický román Tak trochu úžasní od mé oblíbené komindy Dawn French. Dawn je pro mě nerozlučnou částí dua French & Saunders a to, že jsem objevil v knihkupectví její knihu mě překvapilo.

Knížka na první pohled vypadá velmi příjemně, upoutá decentním grafickým zpracováním. Nenašel jsem prostě nic, co bych vytknul (snad kromě kvality papíru). Při prvním začtení mi chvilku trvalo zvyknout si na styl psaní. Kniha je psána formou deníkových zápisů jednotlivých členů rodiny.

Matka Mo, psycholožka, žena středního věku pomalu vstupující do menopauzy, se velmi otevřeně svěřuje se svými životními peripetiemi a pocity ze svého okolí. Tak trochu ovlivněna svým povoláním komentuje své potomstvo.

Dcera Dora řeší vstup mezi osmnáctileté, rozchod s přítelem, vztah k matce a používá tomu odpovídající jazyk. Ve svých zápiscích vyjadřuje celkem jasnou nenávist k matce, ale za tím vším je cítit, že je to póza dospívající dívky, která se vymezuje vůči celému světu.

Peter je šestnáctiletý mladík, který si nechává říkat Oscar. Jeho idolem je ze zcela zřejmého důvodu Oscar Wilde. Peter, tedy Oscar, má svůj vlastní názor na módu a eleganci a právě prožívá velkou čtyřprocentní lásku.

Během střídání zápisků jednotlivých členů rodiny se postupně odhalují příběhy, které dotyčné spojují. Velmi vtipný je kontrast mezi vnímáním jednotlivých událostí každým z nich.

Nakonec se i zdánlivě nesouvisející příběhy jendotlivých účastníků propojí do velkého finále, které je možná trochu pohádkové a přehnané, ale vlastně je to dobře.

Rozhodně jde o velmi příjemnou a odpočinkovou literaturu, kterou bych se nebál doporučit nikomu se smyslem pro humor :-).

Ftipník I

Jde koktavej s kulhavým po ulici a koktavej říká kulhavýmu:
"Víš, jak bys nekulhal? Ne? No kdybys šel jednou nohou po chodníku a druhou po silnici."
Kulhavej říká:
"A víš, jak bys nekoktal? Ne? Kdybys držel hubu!"


"Pavlíčku, kde jsi byl?"
"Hráli jsme si s Karlíčkem fotbal."
"Ale Karlíček nemá ručičky a ani nožičky....?"
"On dělal balon."


Ptají se lovce, co ulovil v Africe.
"3 tygry, 5 antilop a 10 nouplízáků.
"????"
"Takovy ty černý, zvedá to ruce a říká 'nouplíz'!"


Jede hrbatý v tramvaji a z kapsy mu vypadne krabicka kamelek.
Ihned přiběhne úslužná holčička a podává mu ji se slovy:
"Pane, ztratil jste průkazku."

Novinka

Konečně se mi podařilo tento blog zprovoznit na jednoduché adrese www.josefberka.cz. Ještě větší radost budu mít, až budu mít víc času a nápadů, co sem napsat zajímavého :-D

Brighton - týden před odletem

Poslední víkend před odletem na jazykový kurz do Brigtonu jsem byl na výborné vodě, kdy jsme sjížděli Berounku. No, sjížděli je silné slovo pro pádlování na rybníku, kterému někdo nakukal, že je řeka :-) No a v rámci dovádění s omladinou a moudrými rozhovory dospělých jsme s Jirkou dostali vynikající tip na vyčištění zvukovodu. Posledním hitem je prý ušní svíce...

Užiješ-li ušní svíce, 

s mazem nesetkáš se více... :)

Nadšení z Honzova nadšení jsme se rozhodli, že rozhodně chceme slyšet až za roh. Hned v pondělí jsem koupil dvě balení a doma jsme si jeden po druhém lehli, svíci, což je kornoutek papíru napuštěný voskem, zapálili a užívali si, jak komínový efekt rozpouští a vytahuje hrozivého nepřítele sluchu - maz.

Upřímně řečeno, žádné šokující výsledky jsme po aplikaci nepociťovali. Já však ve středu jistý účinek pocítil. Vstal jsem s mírnou bolestí ucha a pocitem ucpaného zvukovodu. Asi se tam něco uvolnilo, říkal jsem si, dojdu si do lékárny pro spray na pročištěný ucha. Lékárnice se na mě podívala skrz brýle a razantně mi doporučila návštěvu paní doktorky na ORL. Když jsem po deseti minutách vstoupil do ordinace se svým ucpaným uchem a jen tak mimochodem jsem se zmínil o našem experimentu s ušní svící, paní doktorka poznamenala, že je to středověká metoda nepříliš vzdálená mučení a že by toho, kdo to sem zas přitáhl, nejraději přetáhla potěhem. Já teda taky. Takže po pohledu do ucha mi diagnostikovala ušní katar, údajně jsem si popálil ucho, takže mi musela píchnout bubínek. Měl jsem ohromnou radost, zvláště z ušních antibiotikových kapek.

Odjezd se blížil a když jsem se v neděli ráno probudil, zjistil jsem, že mě šíleně bolí palec u nohy. Ale úplně bezdůvodně. Vůbec nic se mi nestalo, palec prostě zřejmě chtěl vyjádřit nesouhlas s mojí cestou do Anglie. Takže paleček dostal ibalginovou mastičku a přes krutý odpor jsem ho nacpal do boty a vyrazil směrem letiště.

Porcie Coughlanová (komorní scéna DJKT v Plzni)

Je velmi těžké nějak popsat příběh, který se ve dvou hodinách odehrává na jevišti před poloprázdným hledištěm. Můžeme sledovat příběh ženy, která slaví třicáté narozeniny. Chová se nepochopitelně šíleně, pije, nestará se o své děti, nenávidí svého bohatého manžela, nenávidí svoji matku i otce, je ponořena sama do sebe a něčím se trápí. Postupně zjišťujeme, že je jednou z dvojčat. Její bratr před patnácti lety utonul v místní řece a ona se s tím stále nemůže vyrovnat. Chodívá k řece, kde utonul a dlouze tam rozjímá. Její okolí její posedlost nechápe a snaží se jí korigovat. Postupně se začínáme dozvídat, že Gabriel neutonul náhodou, že dvojčata byla plodem incestního vztahu rodičů, nakonec i že sama dvojčata mezi sebou udržovala sexuální vztah. Navíc se odkrývají zvláštní a pokřivené vztahy mezi ostatními postavami. Celý děj spěje k celkem předvidatelnému konci již na konci prvního dějství. Po přestávce přichází druhá část, kde se zodpoví poslední otázky.

Porcie Coughlanová je hra, která zasáhne svou syrovostí a tématem. Navíc v provedení komorní scény DJKT získává poetický ráz, skvěle je zde ztvárněno ovlivňování Porcie zpěvem svého utonulého bratra. Za obrovskou pochvalu stojí výborná herecká práce Andrey Černé v titulní roli. Andrea na jevišti opravdu záři. Navíc se režisérovi podařilo herecky vybičovat i její kolegy. To vše v kombinaci s výborn ěnavrženou scénou, kostýmy a hudební složkou dalo dohromady představení, které i po skončení ve vás zanechá drobný neklid a zvláštní pocit.

Líto je mi pouze herců, kteří hrají pro poloprázdný sál. Bohužel si představení navzdory své kvalitě nedokázalo zřejmě najít cestu za plzeňským divákem. Zřejmě je to tím, že není příliš zvyklý, aby se mu "jeho" komorní divadlo nepodbízelo líbivými muzikály, operetkami, veselohrami a tradičními komediemi Antonína Procházky. Doufám, že bude takových představení přibývat a ty "usedlé předplacenkové" diváky nahradí diváci otevření.

Zdroj obrázků: topzine.cz, i-divadlo.cz

Černá historka

Začíná to jako černá historka.

Jeden člověk se ráno probudil a přestože měl předchozího dne bouli, ráno ho šíleně bolela stehna. 

Co se stalo?

Jistý muž, mladý, víceméně vzdělaný a nepochybně velmi oblíbený ve společnosti (kdopak to může být? :-) ) připravoval alkoholovou bouli. Jelikož byl chvíli bez dozoru a chtěl, aby všechno bylo bezchybné a protože neměl s přípravou boule potřebné zkušenosti, do připraveného ovoce nalil celou láhev rumu. Poté dorazil vrchní kontrolor Jirka a ujistil mě (tak a mladý muž je odmaskován! :-D), že takto silné to nebude dobré, abych to trochu slil a dolil perlivou vodou a džusem. Uposlechl jsem a dvě deci odlité tekutiny vyzývavě stály na kuchyňské lince. Jelikož jsem si, vzdělanec, dovodil, že už je to stejně naředěné ovocnou šťávou, takže to tak silné nebude, poslal jsem během chvilky, kam alkohol patří :-) Bylo to sladké, bylo to dobré. Rum mě nikdy neurazí.

Poté jsem se začal nořit do příjemné nálady opojení ovocnými výtažky :-) A najednou bylo ráno. A bolely mě nohy. A netušil jsem, jak je to možné !?

Řešení:

Má srážka s rumovou dvoudeckou mě postupně přibližovala k bezvědomí. Dále to znám jen z vyprávění. Kamarádka mě vzala pod křídlo a prošla se mnou celé Černice. Navíc jsem každých pár metrů musel dělat dřepy, abych to trochu rozdýchal. Když jsme se z vycházky vrátili, zakončil jsem slavný boulodýchánek neslavným ústupem do hajan. Ráno jsem měl okno jak výkladní skříň a neustále jsem nemohl přijít na to, čím to, že mě bolí ta stehna :-)

Kdo nemáte dosti umu,

nekoupejte pysky v rumu.

Když nemáte k pití vlohy

ráno z něho bolí nohy.

Známé hity na několik způsobů I - Neverending story

Fascinuje mě, kolik různých verzí jedné písně existuje, takže jsem se rozhodl zapátrat a občas umístit několik různých verzí jedné písně na svoje stránky.


Začněme titulní skladbou dětského filmu Nekonečný příběh:

Limahl - Neverending story

Tenhle klip mě opravdu překvapil, ani ve snu by mě nenapadlo, že onu podmanivou píseň zpívá pán s mopem na hlavě, inu proti gustu... :-D

Úspěch písně samozřejmě nemohl zůstat nepovšimnutý, takže u nás vznikla předělávka od Evy Hurychové se zcela nesouvisejícím textem Chybička se vloudí :-)

Eva Hurchová - Chybička se vloudí (1986)

Podmanivá a nezapomenutelná hitovka inspirovala samozřejmě i Leonu Machálkovou, která píseň využila na svém albu Film a muzikál.

Leona Machálková - Galaxie přání (1998)

Abych dal do placu i něco méně ulepeného, nabízím hard coververzi od skupiny New Found Glory.

New Found Glory - Neverending Story

A poslední, jejíž interpret je známý, je techno verze od Scootera.

Scooter - Neverending story (2008)

Ještě to existuje v dalších remixech a tanečních stylech. Snad jen v dechovce jsem to nenašel :-)


Máte ještě tip na další zajímavé verze tohoto hitu?

Jak vyděsit se v kině

Kdybyste se opravdu chtěli v kině vyděsit, nehty zarývat do červeného potahu sedačky a zavírat oči nezměrnou hrůzou, vřele doporučuji po zaplacení plného vstupného nakráčet do sálu  na promítání rodinného filmu Saxana  a lexikon kouzel.

Nevím, jak vy, ale filmy jako jsou Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka, Pane, vy jste vdova!, Což takhle dát si špenát  a některé další, považuju za perly naší kinematografie a čas jim vůbec neškodí. Jediné, co by jim škodit mohlo, jsou remaky a pokračování.

O pokračování příběhů Saxany se mluvilo už mnoho let, pokud si dobře vzpomínám, chvíli se snad pracovalo i na dvou konkurenčních projektech, pak bylo chvíli ticho, pak se objevila zpráva, že režisér Vorlíček natáčí něco s názvem Saxana a veletrh strašidel. Pak bylo opět pár let ticho (aspoň mi to tak přišlo) a najednou se vyrojily zprávy, že firma na speciální efekty nezvládla přípravu, takže se film musí přetáčet, dotáčet, přeanimovávat a kdovíco ještě.

Veškeré naděje v příjemný návrat čarodějnice zhasly s uvedením traileru. Nevím, nakolik příčetný byl režisér, který dokázal natočit tolik skvělých příběhů za použití geniálních "mechanických" triků, když odsouhlasil uvedení Saxany a lexikonu kouzel.

Ještě na začátku filmu jsem měl pocit (zapomněl jsem v tu chvíli na onen trailer), že by snad mohlo jít o důstojné pokračování. V příběhu Saxanky (Helena Nováčková), dcery Saxany (věčně zelená Petra Černocká) a Honzy (Jan Hrušínský) se ukazuje, že čarodějnice mohou ve světě lidí mít děti i v celkem pokročilém věku. Vzhledem k tomu, že po čtyřiceti letech už se původní herecké obsazení dá těžko využít, se děj zaplnil postavami novými - vilnou písavou tetou Irmou a jejím bratrem Evženem, případně postavami přeobsazenými. Ředitel čarodějnické školy Josef Bláha se proměnil v Josefa Somra, čarodějnickou učitelku, které Saxana před lety sežrala notes, typickým způsobem ztvárnila typově naprosto shodná Uršula Kluková (doufám, že ironie je čitelná :-) ).  Poslední ranou do vazu jsou postavy digitální. Když to tak pěkně frčí v Holyvůdu, ty počítačový animace, proč neoprášit staré kompy ze Slušovic a nezkusit totéž, že? Herci se tak potáci v prostředích, které byly původně jen zeleným plátnem a  koukají často úplně jiným směrem, než kde se objevují jejich digitální spoluherci.

To, že je film pro celou rodinu se pozná podle vilné tety Irmy, která celý příběh nedělá nic jiného, než přemýšlí, jak by si polepšila a sbalila toho nejmovitějšího a nejmocnějšího muže. Krom svémo mocného sex-appealu a šarmu využívá pro lov obětí mužského pohlaví kouzelné pihy. Nakonec v rámci své nerozhodnosti a hamižnosti zvolí kompromis a kouzlem se rozdělí do tří, aby mohla mít všechny tři. Pojme za muže ředitele čarodějnické školy, zlého komiksáka Crashmana (před lety se o něm mluvilo jako o Crackmanovi - asi od té doby zasáhl nějaký protidrogový útvar) a movitého nakladatele, jemuž momentálně nemůžu přijít na jméno a film už si kvůli tomu opravdu pouštět nebudu (Jiří Lábus).

K hercům snad ani není co říct. Je mi jich líto, že do toho šli. Jiřina Bohdalová nepřekvapila, v roli se našla a ve své podstatě celý film ukořistila pro sebe. Petra Černocká a Jan Hrušinský mi tam připadali jako páté kolo u vozu. Dětské herce ani nebudu komentovat.

Nevím přesně, jak vypadal původní námět pánů Macourka a Vorlíčka, ale doufám a velmi upřímně, že to, co se dostalo na plátna kin je tisíckrát předestilované a několikrát produkcí zmršené torzo. Nemůžu uvěřit, že by se Macourek chtěl podepsat pod takovou nudu.

Jak už jsem zmínil, strastiplná byla cesta pokračování Saxany za svými diváky. Nakonec se však i přes pár klopýtnutí a slepých uliček k divákům dopotácelo. Naneštěstí.

Takže krátké shrnutí:

Začátek filmu mě stále držel v naději, že to nebude tak špatné. Nakonec z toho byla bezduchá slátanina. Nechápu, jak si někdo mohl myslet, že se dá třičtvrtě celovečerního filmu pro děti a jejich rodiče natočit na zeleném pozadí a všechno podstatné dodat v počítači. Neustále na mě dotírá otázka, jestli by nebylo lepší místo počítačové generovaných postav využít živé herce, protože výsledek tohohle technologického experimentu působí tak trochu trapně. Doufám, že tohle šílené dílo, v němž není fantazie ani co by se za nehet vešlo, zmizí v hlubokém propadlišti dějin.

Vtipná recenze: http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=714550

Použité fotografie:  csfd.cz a aktualne.cz

Pod jedlí

POD JEDLÍ

Josef Berka

V lesním stínu pod jedlí

potkal Týnu Nejedlý.

Vyznal Týně vroucně lásku,

chtěl ji vyvést na procházku.

Týna měla ale právě

chuť usednout v mladé trávě.

Nejedlého Kamila

o svých chutích zpravila.

Vidno jest, jak Nejedlý

pod jedlí je pobledlý.

Představa, jak s Týnou leží,

dá se se ctí zvládnout stěží

a tak Kamil naopak

zrudnul rázem jako rak.

Týna mírně uzardělá

sleduje, co to s ním dělá

a že měl jen elasťáky,

Týna zbledla, zrudla taky.

V lesním stínu pod jedlí

zjistil s hrůzou Nejedlý

že je Týna roztoužená

tak vzal nohy na ramena...

Bylo to poprvé…

BYLO TO POPRVÉ…

Josef Berka

Vešel jsem dovnitř a ona tam stála

Čekala bez hnutí možná se bála

Do nosu vkradla se tak známá vůně

Upřela na mě své hluboké tůně

Drobnými kroky já počal se blížit

Strach zda to dokážu začal mne tížit

Všechno mít za sebou bylo mé přání

Bok jsem jí pohladil zpocenou dlaní

Chtěl získat jsem důvěru aby mi věřila

Aby mi poklad svůj do dlaní svěřila

Krom roušky noci nás halilo ticho

Ruku jsem položil na její břicho

Ozvěny srdeční ke mě přes kůži dolehly

Prsty mé po křivkách jejích se rozběhly

Chvíli to trvalo pak přišla změna

Pod prsty vytryskla belostná pěna.

Koutky mé zdvihly se v upřímném úsměvu

Uvnitř jsem pocítil bezmeznou úlevu

Z dáli k nám dolehlo šumění splavu

Bylo to poprvé

.

.

.

.

.

co dojil jsem krávu

Poznámka:

Je tomu již pár let, co jsem tuhle básničku stvořil, a měl jsem teď chuť ji před znovuzveřejněním na blog upravit a opravit, ale nakonec jsem se rozhodl se nechat to tak, jak to je, ve stavu syrovém a autentickém   :-)

Tim Burton v Temných stínech

Včera jsem váhal, na co jít do kina. Už dlouho jsem před stříbrným plátnem neseděl, tak jsem chtěl zvolit dobře. Adepty byly snímky Temné stíny a Avengers. Nakonec vyhrály Temné stíny, protože je natočil Tim Burton a to bývá zárukou dobré zábavy a skvělého vizuálního stylu.

Pokud jste film neviděli a chcete ho vidět nezatíženi mým názorem, tak asi nečtěte dál, nerad bych Vám zkazil zážitek a překvapení :-)

Snímek se rozjížděl skvěle, Temný začátek, skvělá hudba, výborně omlazený Johny Depp, tragický osud rodiny, mlha a chlad. Příjezd tajemné chůvy do tajemného sídla s tajemnými obyvateli a její první zážitky v domě slibovaly fantastický filmový zážitek. Bohužel atmosféra (pro mě) vzala za své osvobozením nebohého Barnabase uvězněného celých třista let v rakvi a jeho návratem domů. Své osvoboditele odměnil důkladným vysušením krevních řečišť a zcela suverénně nakráčel k teplu rodinného krbu, kde to místním obyvatelům ani nepřipadalo příliš divné, když se jim v obýváku objeví anemický strýček z roku 1720 :-D

Celá rodina je složena z několika extrémních figurek. Pubertální dcera, kluk, který vidí ducha své utonulé matky, jeho otec - odbarvený playboy, který místo otcovských povinností kouká, kde by co otočil a ohnul, paní doktorka psychologie, která nejraději místo do duše pacientů proniká na dno lahve a trpí šílenými kocovinami, stařenka, která v domě uklízí a zřejmě přišla o všechny smysly, kterými běžný člověk vládne, santusácký správce domu či zahradník a hlava rodiny v podobě šaramantní dámy, která také trpí rodinnou kletbou. To vše je pestrý mix, který, doplněn o nepřátelsky naladěnou, ve vesnici ovšem milovanou, inkognito čarodějnicí, která je prapůvodem všeho zla, které se rodině Collinsových za ta staletí přihodilo.

Barnabas, který se stal upírem právě za to, že neopětoval nehynoucí lásku oné čarodějnice, si dá za cíl pomoci své rodině, porazit zlou čarodějnici-obchodnici a vrátit rodinu na výsluní. Mimoto se zamiluje do vychovatelky malého sensitiva, která jako by z oka vypadla jeho minulé lásce Josette. Ta, puzena magickými silami (původcem je samozřejmě šílená čarodějka Angelique), skočila z útesu na Vdovském vrchu.

Barnabas je ztracen v současném světě, na základě výzkumu u pubertální dívky vyrazí mezi obyčejné lidi, které najde kolem ohně v lese a zjišťuje, co ženy v dnešní době od muže očekávají. Mládež hippies ho zasvěcuje do mírumilovných nálad a představ o světě, načež on se jim ve svém milosrdenství odvděčí tím, že si z nich udělá krevní konzervy. Roztomile vtipné, není-liž pravda?

I upír má ale šanci na kvalitní život s kvalitní lidskou ženou, takže mu psycholožka/psychiatrička Hoffmanová začne dávat infuze, aby jej transformovala v člověka. Samozřejmě, doktor jako doktor. Kdo by se na to hodil lépe? .-)

Úspěšná čarodějnice ovšem k Barnabasovi chová i nadále vřelé city a on ji z duše nenávidí. Proto ji přijde vyhlásit válku a při té příležitosti jí během divoké soulože zdemoluje celou kancelář :-) Ona to chápe jako začátek, on jako konec. Jelikož se jejich zájmy neprotnou, rozhodne se ona zničit celou rodinu a hlavně jeho životní lásku - vychovatelku Vicky.

Upír nakonec zjistí, že infuze od doktorky jsou podvod a že její hlavní motivací je získat věčné mládí tím, že si aplikuje infuze jeho krve. To se mu hrubě nelíbí a pošle ji na dno moře.

Velké finále se neobejde bez ohně, výbuchů, dramatické hudby, urputnosti, překvapivých zvratů a odhalení. Nesmí chybět otevřený konec na konec :-)

Shrnuto, sečteno a podtrženo:
Film se mi líbil hlavně po vizuální stránce, což u Burtona je celkem jistota. Hudební doprovod snímku byl opět perfektní, Danny Elfman, režisérův dvorní skladatel, opět nezklamal. Navíc se ve filmu objevují hudební hity 70.let, což dodává filmu dobrou atmosféru a odkazuje na původní seriál, na jehož motivy film vznikl. Herecky byli všichni vynikající a dělali, co mohli. Největší slabinu vidím ve scénáři, prostě mě to moc nebavilo. A přitom to mělo tak slibný začátek.

ČSFD - Temné stíny

Šálek mého čaje (a kdyby jen jeden)

Musím se přiznat k takové malé závislosti. Lépe řečeno k jedné z mnoha. Jsem závislý na nakupování čaje a samozřejmě na jeho popíjení. Bohužel mi jde pomaleji pití, než nakupování. Proto se v mém pracovním šuplíku mačká deset krabiček různých čajů, což by mohlo vyvolat pocit, že mám v šuplíku deset různých druhů čaje. Inu, nemám. Kdepak! Druhů mám k výběru mnohem více, protože praktikuji metodu doplňování a obohacování...

Jak to probíhá? To se vám takhle vydám Tylovou ulicí a když míjím krámek s bylinkami a čajem, napadne mě: "Mám ještě v práci dost čaje?". Samozřejmě, že ho mám dostatek, ale najednou začnu mít pocit, že je potřeba doplnit konkrétní druh, protože toho už mám málo. Oklamaný sám sebou vejdu do krámku. Vezmu si takový ten malý košíček, jako aby se neřeklo. To je chyba, protože do košíčku se toho vždy vejde víc než do rukou. Začnu (zdánlivě) bezradně očima poletovat po regálu s různými čaji. Ještě než se očima dostanu ke svému oblíbenému, kterého už mám (autosugescí) málo, ke svému překvapení objevím nové druhy čaje. Jiný výrobce, jiná příchuť, atp. Trochu mě to rozhodí, vím přece, že si jdu pro jeden konkrétní druh, který mám zrovna v oblibě a zakážu si byť jen pomyslet na to, že bych si koupil místo svého oblíbeného nějaký jiný. Ovšem vždy najdu řešení, koupím si svůj oblíbený a k tomu jen tak "na zkoušku" přihodím do košíčku i ten nový. No, už bych i odešel, sice jsem objevil ještě další nové druhy, které neznám, ale nechci to moc přehánět. Jenže: když už jsem si vzal ten košíček, tam se vejde ještě jedna krabička s čajem, mysleme logisticky! No, a protože mě v tu chvíli popadne amok, skončím u pokladny se čtyřmi krabičkami čaje. "Naštěstí" se dá platit kartou!!! Takže odcházím s novými úlovky směrem ke kanceláři.

Tam ovšem dojde k mírnému vystřízlivění. Kam já ten čaj dám? Do šuplíku už se prostě další krabičky nevejdou, protože ani zdaleka nezeje prázdnotou. Začne tedy fáze vybalování krabiček a reorganizace sáčků s čajem. Přerovnávání, optimalizace, třídění a objevování již zapomenutých exemplářů kdysi oblíbených druhů. Samozřejmě u toho dám vařit konvici s vodou (naštěstí je dvoulitrová) a připravím své čtyři hrnečky na čaj. Nejčastěji rychle vybalím nové druhy a každý přijde do jednoho hrnečku. Než se voda prožene varem, většinou ztěžka dovírám čajem napěchovanou zásuvku a očichávám a ochutnávám své nové úlovky. Během dne takto zvládnu vypít klidně dvanáct hrnečků čaje různých chutí. Vždyť jsem to říkal na začátku, že jsem závislák :-D

No a kdybyste náhodou chtěli tip na nějaký dobrý čaj, tak třeba momentálně ujíždím na černém čaji aromatizovaném mandlemi s názvem  "Mandlové pohlazení" (MYSTIFY). Výborně voní a chutná ovocný rybízový čaj ze série Tea2O (BIOGENA), kombinace bílého čaje a granátového jablka (BIOGENA), atp. Pokud byste třeba měli tip na nějaký další lahodný čaj, nechte mi tu vzkaz, rád vyzkouším.

Vůně vůní

Žijeme v době, kdy před všechny běžné radosti života přibývají písmenka e- a  i-, takže email už dnes není smalt, ale elektronické psaníčko, telefon už firma Apple změnila v IPhone a čím dál častěji se místo s nákupním košem proháníme obchodem kurzorem myši. Doba gramofonových desek je pryč dávno, a myslím, že řada mladých v životě nepotkala kazetu a CD se nedotkli, ačkoli mají přehrávače nacpané hudbou až po okraj.

Nyní se písmenko e- zabydlelo i před slůvkem kniha. Nejsem v žádném případě odpůrcem transformace hebkých nebo drsných stránek do změti jedniček a nul, ale jako knihomol musím podotknout, že pocit knihy pevně držené v rukách mi čtečka elektronických knih nenahradí. Ševelení stránek a ta originální vůně, která se skrývá mezi stránkami nové knihy, a důvěrně známá vůně knihy, která už dlouho leží v polici knihovny vždy vyhraje nad tím, že s sebou mohu mít celou svojí knihovnu a přitom se nezapotit...

Tak trochu jiná bábovka

Předem bych mě upozornit, že nejde o bábovku třenou, mramorovou, tvarohovou, ani babiččinu a ke kávě se zrovna dvakrát nehodí. Je to, milé kuchařinky a kuchaříci, bábovka špagetová
Je to taková inspirace, suroviny nejsou dané pevně, záleží tak na tom, co máte rádi a co máte v lednici. Základní surovinou jsou špagety, bez nich to nejde. Teda samozřejmě, že nějaká náhrada by se našla, ale to už by pak nebyla bábovka špagetová ale babicová
Inu, základem jsou al dente uvařené špagety. Pro méně zdatné kuchyňky znamená tento výraz “na skousnutí”. Znamená to, že špageta klade při skousnutí jemný odpor. Není rozblemcaná, ale ani mezi zuby nekřupne! Kdo nemá zuby, má smůlu, nechť tento recept zapomene a uvaří si krupicovou kaši
Mezitím si připravíme ten nejsuprovější základ. Doporučuji cibuli nakrájenou najemno zpěnit na olivovém oleji, přidat nakrájené papriky (žlutá, červená, zelená), samozřejmě nesmí chybět masíčko, může být najemno nakrájená šunka, je možná samozřejmě ekonomická verze s točeným salámem, pokud máte rádi mleté maso, i to je varianta. Speciální šmak dodá anglická slanina. Důležité je také koření, tady nechte zahrát fantazii, nic nezkazí  mletý čtyřbarevný pepř a nebraňte se česneku. Ještě můžete přidat pokrájená rajčata, kdo má rád olivy, jemně nakrájené dodají pokrmu specifickou chuť, v případě příhodného ročního období a vlastnictví truhlíku s bylinkami přidejte i něco zeleného (nemyslím Rákosníčka! ).
Když je směs prohřátá, zamíchejte ji opatrně do špaget. Pro zlepšení soudržnosti ještě můžete nastrouhat eidam, pro chuť třeba parmezán.
Bábovkovou formu vymažte a vysypte strouhankou. Poté do ní opatrně vsypte směs. Do půllitru rozklepněte několik vajec, přilijte trochu mléka,  osolte, opepřete, případně přidejte ještě trochu koření. Špagetovou směs ve formě zalijte připravenou vaječnou zálivkou a strčte do vyhřáté trouby (cca 180°C) na 40 minut. Poté ještě posypeme trochou strouhaného sýra a necháme dopéct. Poté nechte vychladnout a vyklopte z formy.
Dobré chutnání…

Rychlovka v kuchyni

No, doufám, že to není moc lascivní název, neskrývá se pod tím nic jiného než rychlá kulinářská kreace. Doufám, že zklamání nepřeváží nad prázdným žaludkem a tady je recept.

Nákupní lístek:

kuřecí prsa, pórek,  smetana na vaření, neochucená lučina, bílý pepř,  sůl, olej (nebo) máslo.

Jak na to:

Kuřecí prsa, dejme tomu 500g, nakrájíme na kostičky, osolíme, důkladně opepříme bílým pepřem (ten je důležitý pro výslednou chuť, ale zase bacha, ať po večeři nemusíte používat minimax ). Na pánvi rozehřejte trochu oleje a trochu másla (nebo jedno nebo druhé). Poté osmahněte kuřecí maso, přidejte pórek nakrájený na tenká kolečka a promíchejte. Chviličku nechte prohřát, a následně zalijte smetanou na vaření, stačí jeden kelímek, můžete i méně. Poté ještě přidejte podle chuti Lučinu (cca 200g) a nechte ji rozpustit. Poté pokrm ještě chvilku necháme za občasného míchání prohřívat. Dle chuti lze ještě dosolit a dopepřit.


Nejlepší je tuto krmi podávat s bílým pečivem, ideálně bagetkou, lze použít i toustový chléb nebo rohlík. Nevyzkoušenou, ale myslím, že vhodnou alternativou, pokud pečivo neradi, by mohly být bramborové noky.

Brou chuť!

Kdo je Dr. Who?

Dr.Who? Kdo je doktor Who? Poslední přeživší z rasy Pánů času a zároveň podle Guinessovy knihy rekordů nejdéle běžící sci-fi seriál z produkce BBC. První díl byl odvysílán 23.září 1963 a představitelem titulní postavy byl William Hartnell. V následujících letech se v roli Pána času vystřídalo zatím jedenáct herců, což je dáno tím, že smrt Pána času znamená pouze jeho regeneraci a proměnu v někoho jiného. Po 26 sezónách byl seriál ukončen (1989). V roce 2005 BBC seriál obnovila. V obnoveném seriálu se prozatím vystřídali tři představitelé Christopher Eccleston, David Tennant a Matt Smith.




Pán času cestuje v prostoru i čase pomocí kosmické lodi T.A.R.D.I.S. maskované jako modrá telefonní budka. Většinou s doktorem cestuje někdo další, nejčastěji pohledná společnice, bojují proti různým nepřátelům, zachraňují svět, atp.


Nejde o nijak komplikované sci-fi, většina příběhů je jednoduchých a velký důraz je kladen na humor a nadsázku. Velmi osvěžující je také občasná změna herců, každý představitel Doktorovi totiž dodá jinou osobnost, to samé platí o jeho společnicích, každá je jiná.



Díky úspěchu, se kterým se obnovený Pán času v Británii setkal vznikly i dva tzv. spin-offy (seriály odvozené). Torchwood a The Sarah Jane Adventures.





Takové malé lákadélko pro nerozhodnuté :

Sestřih 1.–5. série Pána času.

Sherlock Holmes

Byl jednou jeden všestranný pan spisovatel. Jmenoval se Sir Arthur Conan Doyle a mimo to, že provozoval lékařskou praxi, dal život jednomu z nejslavnějších detektivů Sherlocku Holmesovi. Jeho první příběh se jmenoval Studie v šarlatové (1886). Další román Znamení čtyř (1890) byl následován několika povídkami. A.C.Doyle se poté cítil poněkud unaven a rozhodl se nechat Holmese zemřít v povídce Poslední případ (1893). Naštěstí postavu geniálního detektiva oživil v dalších románech a povídkách.
Literární látka je dodnes zajímavá pro tvůrce různých televizních seriálů, filmů a knih. Z posledních filmových adaptací bych zmínil spektákl Sherlock Holmes (2009) a aktuální pokračování Sherlock Holmes: Hra stínů (2011). První zmíněný snímek jsme viděl, byl to velmi zajímavý pohled na detektiva, bohužel akční složka příběhu poněkud překonávala příběh a bohužel i herecké snažení obou představitelů. Pokračování jsem si již nechal ujít.
Zjevením je však seriál, a mám problém nepoužívat samé superlativy, Sherlock (2010) z dílny BBC. Tvůrci vsadili na modernizaci literární předlohy a nebáli se přesunout egocentrického detektiva a jeho přítele dr. Watsona do současného Londýna a umožňují jim využívat moderní technologie. Vizuální stránka příběhů je prostě dechberoucí, hudba vše skvěle doplňuje. Samostatnou kapitolou jsou představitelé dvou hlavních rolí Benedict Cumberbutch, který opravdu JE Sherlockem a o nic horší Martin Freeman, který zdatně sekunduje v roli Watsona. Obě postavy spolu skvěle rezonují, děj je prokládán vtipnými poznámkami a slovními souboji, během každého devadesátiminutového dílu nemáte příležitost začít se nudit.
Momentálně jsou dokončené dvě třídílné série a BBC v těchto dnech ohlásila výrobu třetí série. Doufejme, že se i přes pracovní vytížení herců dočkáme brzy. Martin Freeman v současnosti natáčí s Peterem Jacksonem Hobita a Benedict Cumberbutch dle aktuálních informací pracuje na pokračování Star Treku, který by měl být uveden v roce 2013.
Pokud se vám tedy stýská po kvalitním detektivním seriálu, nezbývá než zamířit sovu pozornost na tento kousek.

Robin Hood v divadle Kalich

Pod vánoční stromeček jsme svým blízkým nadělili kulturní zážitek v podobě lístků na muzikál Robin Hood. Nedávali jsme zajíce v pytli, představení jsme viděli již dříve.
Musím přiznat, že nebýt toho, že v muzikálu vystupuje náš kamarád, asi bychom se neodhodlali na muzikál jít tak rychle po premiéře. Vzhledem k tomu, že hudbu složil Ondřej Soukup a o texty se postarala Gabriela Osvaldová, stejně bychom na něj časem asi vyrazili.
Díky tomu jsme viděli v roli zbojníka Robina jak Noida, tak Jana Kříže. V představení ovšem září všichni a byl vidět kvalitativní posun od představení v počátcích a nyní. Účinkující jsou si jistější, víc si na scéně vyhrají. S pěveckými výkony jsem byl naprosto spokojen, všichni jsou vynikající a s ohledem na fyzické výkony některých dokonce neuvěřitelně vynikající.
Pokud bych měl měl někomu v současné době doporučit muzikál, byl by to právě Robin Hood.

PF 2012

Sice je už devátého v novém roce, ale přesto i takto opožděně bych rád popřál všem do nového roku vše nej.