Ve středu jsem se chystal Prachatic, abych si vyzvedl neteř Gábinku a vzal ji do Plzně na prázdniny. Vzhledem k tomu, že vlakem v poslední době skoro nejezdím, nepodivil jsem se příliš, že z Plzně do Nepomuku je výluka. Trošku víc jsem zdvihl obočí nad cenou zpáteční jízdenky, ale čert to vezmi, ještě že děti jezdí zdarma. Čekání na odjezd jsem si ukrátil typicky nádražně, došel jsem si do bufetu na telecí párek s hořčicí, využil sociální zařízení, v místní trafice jsem zakoupil Sluníčko a Méďu Pusíka, u kterých jsem usoudil, že by mohly děvčátko ve věku dva a půl roku zabavit a vyrazil na parkoviště před nádražím, odkud se rozjížděly autobusy.
 |
| Prachatice |
Cesta ubíhala velmi klidně, žádné potíže, zpoždění nakonec žádné nebylo a ve vlaku bylo celkem příjemné klima. Většina populace zřejmě upustila od cestování s Českými drahami, takže nebyl ani problém se pohodlně usadit a sledovat krajinu.
V Prachaticích už mi Gábinka mávala z okna. Trošku jsem čekal, že se jí bez maminky nikam nebude chtít, ale k mému překvapení se vůbec nevzpírala, takže jsme se bafli za ruku a vyrazili směr nádraží. Začal jsem svůj sluchový aparát ladit na projevy malé holčičky. Postupně mi cestou na nádraží vysvětlila, kde všude s maminkou byla (potraviny, banka, hřiště). Každou větu prokládala nevinnou otázkou "A kde je mašinka?" Pokaždé jsme jí vysvětlil, že mašinka už bude za chvíli. Což ji uklidnilo jen na chvíli a otázka přišla znova a znova a znova :-)
Konečně jsme dorazili na nádraží. Vlak po chvilce čekání dorazil. Posadili jsme se a přišla paní průvodčí. Už v Plzni jsem pro Gábinku dostal dětskou jízdenku. Tak ji hrdě vyndala z batůžku a paní průvodčí jí s úsměvem dala ještě jinou, s jiným obrázkem. Pak jsme začali papat rohlík. Člověk by nevěřil, co je malé dítě schopné během pojídání rohlíku stihnout říct a osahat svýma malýma ručičkama. Otázky různého typu se neustále opakovaly a v nich se začalo objevovat zrádné PROČ? "Vystupuje paní..." ukázala přes okno. "Ano, vystupuje," rozvíjel jsme dialog. "A proč?" "Protože už nechce jet dál..." "Hmmm, a proč?" "Protože už tady asi bydlí." "A proč?" Ztichl jsem. Rohlík zmizel jen z jedné čtvrtiny a šel zpět do batůžku. Naopak přišel na řadu Tic Tac, který měla na cestu. "Bonbonek," prohlásila rozkošnicky a jala se bonbonek vysypávat do ručičky. Jelikož jsem viděl, že půlce bonbonků hrozí skončit pod sedačkou, zasáhl jsem a do ruky jí dal dva bonbonky. Než je donesla do pusy skončil jeden z nich v mezeře mezi sedačkami. Začala ho osvobozovat, tak jsem jí ho zabavil a vyhodil do koše.
Abych odpoutal pozornost od plýtvání bonbonky, vytasil jsem se s triumfem v podobě časopisů. K mému překvapení ji nijak moc neuchvátily. Listování způsobem "chytnu deset stránek, otočím najednou, chytnu deset stránek, otočím najednou, hele konec časopisu, otrava, nebyl by bonbonek?" mě trochu zneklidnila. Moje výchovné popisování obrázků nedělalo na Gabču sebemenší dojem a tak jsme sundali botičky a vylezla si na sedačku, aby sledovala, co se děje venku. Tak opatlané sklo asi na dráze už nikdy mít nebudou :-) Naštěstí si za nás sedl nějaký šťastný pár s kufry, takže Gábinka je docela dlouho pozorovala škvírou mezi sedačkami. Než ji začalo špehování nudit, přišel čas přestupu. O počtu otázek začínajících kouzelným proč už se ani nebudu zmiňovat, přestal jsem je počítat.
V Číčenicích jsme čekali na rychlík, ten přijel cobydup a jeli jsme dál. Tentokrát jsme seděli v kupé s jednou postarší paní, kterou Gábinka po očku sledovala a mezitím přemýšlela, čím by si zpestřila cestu. Časopisy jsem už ani nezkoušel, za vydatného opatlání sebe sama dokázala sníst další kousek rohlíku a to zřejmě jen kvůli tomu, aby se mohla zase vrhnout na bonbonky. Tentokrát se nám zakutálely jen dva. Pak jsme si hráli na bafanou za závěsem, což nás zaměstnalo na docela dlouhou dobu. Poté jsme spolu neustále licitovali o to, jak daleko může v chodbičce vlaku jít sama. Paní asi byla trošku nervozní, naštěstí za chvíli vystoupila a kupé bylo jen naše, což v Gábince vzbudilo organizátorské pudy a v jednu chvíli postupně všechny opěrky sklápěla dolů a pak zas nahoru. Její panování skončilo v Nepomuku, kde jsme opět mířili přestupovali na výlukový autobus.
Cesta autobusem uběhla celkem rychle. Zkoušeli jsme bezpečnostní pás, jak hlasitě a kolikrát se dá bouchnout vyklápěcím stolečkem a jak dlouho se dá vydržet zírat na cizí holčičky s medvídkem přes uličku naproti. Únava z cestování zredukovala otázky typu proč a zvýšil se počet otázek typu kdy už tam budeme. Navíc jsem pochopil, že další oblíbená slova budou bazén, klouzačka, koník.
Gábinčino nadšení vzbudily jezdící schody, a tak jsme jeli nahoru a dolů a pak zase nahoru za strejdou Jirkou do práce. Tam se svezla výtahem, dostala čokoládu, přičemž na otázku "Jak se říká, Gábinko?" odpověděla "Prosím". Pak si dala ještě trochu tvarohového dortu a podívaly se na ní tety a strejdové ze všech kanceláří kolem. Pak jsem ji nechal ve strejdově péči, protože jsem musel na rehabilitace.
Po necelých dvou hodinách jsem se za nimi stavil na tenisovém kurtu, kde sledovala další strejdy hrát tenis. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se nechali odvézt domů a přišla fáze koupání. Největší úspěch měla stříkací pistole. Po koupeli a povinném synchronizovaném čištění zoubků ("Pepíček čisti taky") jsem Gábinku uložil do postele a pokoušel jsem se ji uspávat. Nejdříve mi samozřejmě musela ukázat všechny lidi na všech fotkách, co měla zavěšené na zdi nad hlavou. "Babička, maminka, Pepíček, pejsek,..." Když se mi podařilo ji nacpat pod peřinu a začal jsem vyprávět pohádku o Karkulce, kterou vždy vyžaduje, zjistil jsem, že pohádka ji baví jen do části, kde Karkulka jde s košíčkem lesem a má v něm pivo, víno a bábovku a poté už přicházejí zase otázky a snaha mi opět ukázat všechny lidi na skupinových fotkách na zdi. Uchýlil jsem se k malé lsti. Simuloval jsem upadnutí do hlubokého spánku. Chvíli si něco pobrukovala, bedlivým okem mě sledovala a nakonec usnula. Já tedy skoro taky. Tak skončil první den strýčkování. A čekaly nás další čtyři dny :-)
