Zápisky z Brightonu - Den první

Sice o pár měsíců později a tím pádem zkresleněji a s větším nadhledem bych rád zdokumentoval svůj studijní pobyt v Brightonu. Vzhledem k časovému odstupu hrozí, že v následujících textech budou polopravdy a dezinformace, což by vám nemuselo vadit, když jste tam nebyli :-)

Odlet do Brightonu proběhl téměř bez potíží. Téměř, protože když jsem ráno vstal, zjistil jsem, že mám asi tak dvojnásobný palec pravé nohy rudé barvy a mám problém došlápnout.

Jirka mě dovezl na letiště, kde jsme se srazili s děvčaty. Let samotný proběhl bez jakýchkoli komplikací. Po přistání jsme nasedli na vlak směr Brighton. Je pravda,že jsme trochu bojovali s nákupem lístku v automatech, ale nakonec se vše podařilo. Zajímavé zjištění bylo, že s kufrem se vlakem v Anglii cestuje dost špatně. Oni vám nemají takové krásné úložné prostory nad hlavami cestujících jako u nás. Teda mají, ale tam se vejde tak aktovka, ale rozhodně ne dvacetikilový loďák. Nebudu nic zastírat, mírně jsme překáželi a pohodlí s kufry narvanými mezi sebou si taky moc neužili.

Příjezd do cíle byl slavnostní, přestaly fungovat odchozí turnikety, takže jsme s kufry byli propouštěni přes nějakou zřízenkyni, která nám kontrolovala lístky tím, že nám je vzala a natrhla. Když jsme se u východu sešli, zjistili jsme, že lístky budeme potřebovat do cesťáku, takže jsme se tam proti davu zase k paní kontrolorce vraceli a naší cizelovanou angličtinou vysvětlovali, že potřebujeme lístky zpátky. Moc nám nerozuměla, moc to nechápala, leč nakonec jsme lístky získali.  Asi nebyly naše, ale alespoň byly.

Další dobrodružství nás čekalo při hledání ubytování. Měli jsme adresu, měli jsme mapu. I tak nám dělalo problém najít tu nejlepší cestu. Lenku zlobil kufr, mě palec. Konečně jsme dorazili do cíle (poté, co jsme obešli celý Brighton). Cíl zvenku vypadal jako taková luxusnější kolej. Zevnitř už to tak luxusní nebylo. Nejvíc nás překvapilo, že ačkoli jsme žádali, abychom bydleli co nejblíže u sebe, každý z nás byl umístěn do pokoje v jíném patře v jiném křídle. Bez použití mobilního telefonu jsme se k sobě neměli šanci dostat, protože každé křídlo bylo odděleno dveřmi, přes které se dostal jen ubytovaný v tom konkrétním křídle. Naše vize společného vaření se začala rozplývat.

Pokoj - taková židle tam samosebou nebyla. Ale zásuvek na zkoušení adaptéru spousta :-)

Inu, ubytovali jsme se. Můj pokoj byl v přízemí, výhled do uzavřeného dvorečku. Můj hlavní objev byl, že jsem v zápalu balení zapomněl drobnost jako je sprchový gel. Poté, co jsme si částečně vybalili, jsme se sešli, abychom udělali prvotní průzkum města. Bylo pěkné počasí, obešli (v mém případě odkulhali) jsme si to tam, našli jsme svoji jazykovou školu a vydali se směrem "domů". Naše cesta směrem na kolej vedla takovou uličkou, kde postávali takoví divní týpci, středního věku, takoví trochu bouchači s pivním bříškem. Trošku jsem měl strach, aby mě a tři příslušnice něžného pohlaví nečekaly nějaké potíže. Postávali na chodníku v hloučcích, popíjeli pivko, takže jsem z toho měl takový divný pocit. Pak jsem si všiml vlajky s medvědí tlapkou a bylo jasno :-) Děvčata se problémů bát nemusela :-D

Hlavní naší touhou byl samozřejmě zprovozněný internet. V informacích sice byla informace o wi-fi, ale ta nebyla úplně pravdivá. Vyrazili jsme pátrat na recepci, co s internetem. Dostali jsme kabel, přihlašovací jméno a heslo a návod k nastavení připojení. Každý z nás se vydal do svého pokoje. Pěkně jsem na svém notebooku všechno udělal podle návodu, bylo to pěkně složité, asi desetkrát jsem musel restartovat (dobře, trochu přeháním), pak to chtělo pořád heslo, no prostě uživatelská lahůdka. Nakonec se to rozběhlo. Poté jsem s hrůzou zjistil, že půjčená redukce do zásuvky mi nejde do místní zásuvky zastrčit. Pokoušely se o mě mdloby. Dva týdny bez spojení do Čech mi přišlo jako přílišný trest za mou naivitu, že adaptéry prostě fungují. Po asi 30 minutách tlačení, hekání, ohýbání kolíků a sprostého nadávání v češtině se mi podařilo adaptér vtlačit do zdířek. S pocitem vítězství jsem si úlevně vydechl. Poté, co jsme se sešli a já si postěžoval, na obtížnost připojení k webu a bojem s adaptérem se na mě děvčata udiveně podívala s tím, že nic nenastavovaly, připojily, zadaly jméno a heslo a jely. No, ještě, že jsem ten aj(e)ťák :-D

Takže jsme šli spát.

Brighton - týden před odletem

Poslední víkend před odletem na jazykový kurz do Brigtonu jsem byl na výborné vodě, kdy jsme sjížděli Berounku. No, sjížděli je silné slovo pro pádlování na rybníku, kterému někdo nakukal, že je řeka :-) No a v rámci dovádění s omladinou a moudrými rozhovory dospělých jsme s Jirkou dostali vynikající tip na vyčištění zvukovodu. Posledním hitem je prý ušní svíce...

Užiješ-li ušní svíce, 

s mazem nesetkáš se více... :)

Nadšení z Honzova nadšení jsme se rozhodli, že rozhodně chceme slyšet až za roh. Hned v pondělí jsem koupil dvě balení a doma jsme si jeden po druhém lehli, svíci, což je kornoutek papíru napuštěný voskem, zapálili a užívali si, jak komínový efekt rozpouští a vytahuje hrozivého nepřítele sluchu - maz.

Upřímně řečeno, žádné šokující výsledky jsme po aplikaci nepociťovali. Já však ve středu jistý účinek pocítil. Vstal jsem s mírnou bolestí ucha a pocitem ucpaného zvukovodu. Asi se tam něco uvolnilo, říkal jsem si, dojdu si do lékárny pro spray na pročištěný ucha. Lékárnice se na mě podívala skrz brýle a razantně mi doporučila návštěvu paní doktorky na ORL. Když jsem po deseti minutách vstoupil do ordinace se svým ucpaným uchem a jen tak mimochodem jsem se zmínil o našem experimentu s ušní svící, paní doktorka poznamenala, že je to středověká metoda nepříliš vzdálená mučení a že by toho, kdo to sem zas přitáhl, nejraději přetáhla potěhem. Já teda taky. Takže po pohledu do ucha mi diagnostikovala ušní katar, údajně jsem si popálil ucho, takže mi musela píchnout bubínek. Měl jsem ohromnou radost, zvláště z ušních antibiotikových kapek.

Odjezd se blížil a když jsem se v neděli ráno probudil, zjistil jsem, že mě šíleně bolí palec u nohy. Ale úplně bezdůvodně. Vůbec nic se mi nestalo, palec prostě zřejmě chtěl vyjádřit nesouhlas s mojí cestou do Anglie. Takže paleček dostal ibalginovou mastičku a přes krutý odpor jsem ho nacpal do boty a vyrazil směrem letiště.