čtvrtek 20. února 2014

31 Haunting Images






31 Haunting Images of Abandoned Places That Will Give You Goose Bumps | Bored Panda

via http://ift.tt/1csx5f7

středa 12. února 2014

Huddersfield - Do třetice všeho dobrého

Přednášková místnost
Dnes nás ráno čekala přednáška Marketing for small business. Začínala od 9.15 AM a trvala přesně hodinu. Téma bylo velmi poutavé "Předpovídání v malých firmách: Možnost Bayesiánského řešení" (volný překlad opírající se o mé neznalosti angličtiny a ekonomických témat). Přednáškový sál nebyl studenty zrovna nacpaný. Zajímavé bylo, že všichni příchozí studenti si museli pípnout svoji kartou účast. Českým vysokoškolákům, zejména těm na ZČU, by to mohlo znít jako noční můra :-) Za přednáškovým pultem se objevil postarší chlapík, který se anglicky (snad) omluvil studentům, že čeká na návštěvu z Čech. To tedy odhalila kolegyně Katka, pro mě to byla změť slov, v nichž jsem zachytil "czech visitors". Udiveni, že nás neodhalil pouhým pohledem (vzhledem k našemu věku a vykuleným výrazům), šli jsme se přihlásit. Pán se zaradoval a hned nás zahrnul anglickým slovopádem. Zalapal jsem po dechu a začal tiše panikařit. Snažil se opět nevázaně a nezávazně konverzovat, soudě podle tónu a několika zachycených slovíček. Při otázce, co by nám doporučil vidět v Huddersfieldu, se usmál a prohlásil, že Leeds, což je město o kus dál. Pak nám představil přednášejícího, který hodinu povede místo něj. Zavalitý sympatický chlapík se představil, zvědavě se optal, odkud, že to jsme. Odpověď, že z Plzně a Liberce se nesetkala s jakoukoli odezvou, naopak se zeptal, jestli známe "a teď nevím jaký to použil název města". Když jsem váhavě řekl, že ne, chápavě se usmál a šel se připravovat na začátek hodiny. My zapluli do lavice a čekali také.

Děvčata se těší na přednášku...
Přednáška začala. Přednášející nás opět srdečně přivítal, pak prohlásil, že si předtím popletl české město s nějakým polským. Během přednášky ještě několikrát upozornil, že tam jsme, aby si nás všichni mohli prohlédnout. Naštěstí nás nenutil nic říct, v tom případě bych zřejmě zvedl ruce nad hlavu a vyskočil z okna. Přednáška byla celkem zajímavá (pro mě), dozvěděl jsem se, kdo byl pan Bayes, kněz, který měl zálibu v matematice a statistice. Dalším objevným faktem bylo prohlášení, že jakákoli loterie je svým způsobem daň pro pitomce, kteří neumějí počítat. Hodina utekla celkem rychle, vyučující odešel, a v přednáškové místnosti se náhle vyrojilo asi třicet studentů, kteří si přiběhli odpípnout účast. Takže jsem se uklidnil, že studenti jsou všude stejní  :-D

Poté nás čekalo setkání s pracovnicí knihovny Alison. Provedla nás několikapatrovou knihovnou a posadila nás v malé konferenční místnosti, kde nám předvedla webové stránky knihovny, šíři katalogů vědeckých publikací, které mají studenti a vyučující univerzity k dispozici. Dozvěděli jsme se, že mají i takovou internetovou motivační hru "Lemon Tree", kde za interakce na portále knihovny přibývají body a uživatelům se odemykají různé úrovně. Na základě toho váš citrónovník prospívá nebo chřadne. Zajímavý nápad.

Jídelna typu švédský stůl...
Poté nás čekala přestávka na oběd. S nadějí a plni očekávání jsme opět vyrazili do univerzitní jídelny. Bohužel dnes změnili jídelníček a tak jsme se rozhodli využít expres pizzerie v druhém patře. Za dvě libry jsme si každý objednali pizzu a v klidu ji spořádali za družného hovoru a diskuzí nad tím, co jsme se mezitím dozvěděli.

Ve dvě hodiny nás Barbara opět vyzvedla a zavedla nás do centra, které studentům pomáhá s hledáním práce. Musím zmínít, že od pondělí všichni bojujeme s mírným nachlazením. Lenčin stav se zhoršuje rychleji, dnes už byla tak trochu na umření, ale hrdinně absolvovala všechna setkání. Odměnou jí bylo poslední setkání, kdy nás na starost dostal Stephen, mladý (relativně) a pohledný (relativně) pracovník centra. Lence se rázem udělalo lépe, během dvaceti minut, které s námi strávil se její zdravotní stav zdál vylepšit o stovky procent. Bohužel se jí poté opět přitížilo. Jen tak mimochodem si slečna Sherlocková v té chvilce zlepšení stihla všimnout a vydedukovat, že zřejmě není ženatý, protože neměl prsten. Na druhou stranu je nutné přiznat, že onen dotyčný pozitivní vliv mající mladík se jako jediný opravdu snažil, abychom mu rozuměli. Buď byl tak empatický nebo se mu doneslo, že z České republiky přijeli tři přikyvovači, kteří celé tři dny přikyvují a nerozumí ani polovině toho, co jim místní odborníci sdělují. Věřím, že varianta A je správně. Jinak mě holky pochválily, že opravdu vypadám, že všemu rozumím a velmi sugestivně přikyvuji a tvářím se chápavě. Za to jim děkuji a prohlašuji, že za to zřejmě může má amatérská divadelní zkušenost a samozřejmě talent na jazyky :-)))

Castle Hill, Huddersfield © Copyright Martin Clark
Vzhledem k tomu, že bychom rádi navštívili i nějaké místní pamětihodnosti a nezapomenutelnosti (krom obchodů s oblečením, které Lenka již stačila vytipovat a zakroužkovat na mapě), snažili jsme se v uplynulých dnech od domorodců zjistit, co by nám doporučili. Z jejich reakcí jsme tak nějak pochopili, že by nám nejkrásnější místa Huddersfieldu hledat mimo Huddersfield, třeba v Leedsu nebo v Yorku. My však nemáme vzhledem k počasí, které nám vysloveně nepřeje, zájem se táhnout někam do horoucích pekel. Navíc děvčata zjistila, že v Huddersfieldu je nějaký park a navíc pamětihodnost, která se zove Castle Hill a ční na kopci nad městem. Nedbaje náznaků místních vyrazili jsme hledat infocentrum pro turisty, abychom zjistili, jak se na Castle Hill dostat. Poté, co jsme důmyslně ukryté informační centrum nalezli a dovnitř nalezli, prohlédli jsme si spoustu letáků upozorňujících na krásy okolí. Lenka s Katkou si zakoupily pohledy, pro známky nás ochotná starší pracovnice centra poslala do obchůdku naproti. Vzhledem k tomu, že o Castle Hillu nebyla v policích s brožurami ani zmínka, přistoupil jsem s dotazem k pracovníkům infocentra. Trochu se jim rozšířily zorničky a podezřívavě si nás prohlédli. "Castle Hill? A chcete jet autem nebo veřejnou dopravou?" V první chvíli jsem nadhodil, že hromadnou dopravou, ačkoli původně jsme chtěli pěšky. Mladík trochu ztuhnul a jeho kolegyně pohotově vyběhla mezi regály s informacemi. Přinesla jednu, kterou jsme sice předtím našli také, ale nic užitečného jsme v ní nenašli. Zkusil jsem ještě zjistit, zda se na Castle Hill dá dojít pěšky. Tím jsem mladého muže uvedl do rozpaků a z jeho vyděšeného výrazu jsem pochopil, že pěšky to nebude to pravé ořechové. Paní, která zjistila, že v jejich slavné brožurce je prd a nikoli užitečné informace pro turisty bažící po poznání, začala něco klepat do počítače. Zřejmě zjišťovala, jakou tou hromadnou dopravou se můžeme na Castle Hill dostat. Asi pět minut zběsile ťukala do klávesnice. Pak zvedla hlavu a jen tak mimochodem nám řekla, že na Castle Hillu není ani kavárna ani žádný obchod ani záchody. Ale záchody že prý mají u nich v infocentru. Tak nevím, jestli jsme vypadali, že hledáme toalety a jen tak z rozmaru jsme se rozhodli si odskočit na tři kilometry vzdálený kopec Castle Hill. Informace o nedostatku sociálních zařízení v cíli naší cesty nás nechala chladnými a paní opět začala dráždit počítač, aby zjistila, jak se dostaneme na Castle Hill. Po dalších pěti minutách, kdy jsme se rozpačitě usmívali a čekali na výsledek jejího úpěnlivého snažení, zvedla hlavu od počítače a ve stylu "Computer says no"  prohlásila, že Castle Hill je v zimě zavřený.

To už nám trochu došla trpělivost a prohlásili jsme, že tedy Castle Hill vynecháme. Paní se viditelně ulevilo a rozhodla se, že nám udělí tipy na nějaký jiný výlet. Nejdřív se nás snažila poslat do Yorku, pak do Leedsu a pak nám dala nějaké trasy "Po stopách duchů v Huddersfieldu", "Po stopách starých budov Huddersfieldu", načež Lenka polohlasem prohlásila, že celý den tedy nakonec stráví nákupy v obchodním domě Primark. Když jsme vyrazili pro ony kýžené poštovní známky do tabáku naproti, paní prodavačka chtěla vědět, jestli chceme známky první nebo druhé třídy, čímž nás opět vyvedla z konceptu. Po pokusu vysvětlit jí, že chceme poslat pohled do České republiky, nás poslala na poštu. Cestu nám popsala tak pregnantně, že jsme poštovní úřad samozřejmě nenašli.

Tak jsme se šli uklidnit opět do OD TESCO, našeho starého známého, který zatím nikdy nezklamal. Mému zklamání prozatím padla za oběť jedna extra hořká čokoláda. Budiž jí "ve mně" lehká :-D

Počasí se začíná zhoršovat. Nejen, že je zima, začalo pršet a začíná se zvedat vítr. Vám všem v Čechách přeji slunce v duši a suché uši.

P.S.: Ještě, že nás cestou na univerzitu a zpět hlídá tento milý pejsek...


úterý 11. února 2014

Huddersfield - ...jak jsme se zabydleli...

Poté, co jsme konečně dorazili na nádraží v Huddersfieldu, jsme se pokusili najít náš hotel. Podle mapky, kterou jsme měli k dispozici jsme zabloudili do čtvrti, kde ani lišky nedávaly dobrou noc a potmě bych tam nerad zabloudil. Naštěstí jsme se poté zorientovali a táhnouc za sebou kufry přes výmoly v asfaltu a nejistě se rozhlížejíc při přecházení přes ulici (ono je to těžké zvykat si na to, že auta jezdí vlevo, chodci chodí vlevo, takže jsme neustále v protisměru) jsme se doplahočili do lepší čtvrti. Navíc v Anglii zřejmě mají nový hit, sem
Zdroj: http://i.telegraph.co.uk/multimedia/archive/02209/crossing_2209318b.jpg
afory pro chodce většinou nenajdete na protější straně ulice, nýbrž přímo u čekajícího chodce ve výšce asi metr padesát. Takže přijdete k přechodu, stisknete tlačítko pro chodce a čekáte. Pak přijde někdo další a postaví se mezi vás a semafor. V tu chvíli na semafor nevidíte a orientujete se podle ostatních přecházejících. Ovšem ostatní přecházející, převážně místní, na nějakou zelenou nečekají, takže se vrhnou do silnice a přejdou. V domnění, že je zelená se vrhnete s nimi, jenže s dvacetikilovým kufrem v závěsu nejste tak rychlí jako piráti přechodů. Takže nezbývá než couvat rychle zpátky a zabrat si příhodnější pozici u semaforu :-)

Abych se vrátil k hledání ubytování. Kolegyně Katka zajistila ubytování v hotelu Cambridge hotel, který, jak se po ubytování zmínila, vlastní Pákistánci. To nás ani nepřekvapilo, jelikož podle recepčního se to dalo snad i uhodnout. Nechci tím ale říct nic špatného. Naopak, recepční byl velmi ochotný a milý a všechno nám vysvětloval a měl pro nás pochopení i přes naši jazykovou bariérku. Hotel je to opravdu pěkný a má příjemnou restauraci, kterou plánujeme do odjezdu určitě vyzkoušet. V pokoji máme trezor. Hned jsme si podle návodu nastavil pin a vyzkoušel funkčnost. Slyšel jsem, že jedna neznámá dívka v podobném hotelu zkoušela něco podobného, jenže bez podrobného pročtení návodu, takže v trezoru navždy uvěznila několik čtverečních decimetrů vzduchu a pin k otevření neznala. Při pokusu hacknout trezor náhodným pinem se po třetím pokusu začalo ozývat děsivé pípání, kterým se v akčních filmech většinou dává na vědomí, že za chvíli něco (třeba trezor) exploduje. Naštěstí asi po třech minutách pípání trezor vyměknul a přestal pípat. Bohužel zavřený zůstal.

Můj pokoj, krom toho, že tam teda bylo jednolůžko (ale letiště :) )
Zdroj: http://q-ec.bstatic.com/images/hotel/max300/714/7146287.jpg
Poté, co jsme se pokochali vymoženostmi našich pokojů, vyrazili jsme na schůzku s paní Barbarou, která nám připravila program pro náš pobyt. Musím se přiznat, že pro mě bylo trochu problematické začít plynně konverzovat s rodilou mluvčí, která zřejmě nejdřív netušila, že v Čechách se nemluví anglicky. Poté, co se s námi pokusila nezávazně plkat, zřejmě pochopila, že na nás musí trochu opatrnějí. Během pondělí a úterý jsme absolvovali mnoho poučných setkání s různými osobnostmi pracujícími na huddersfieldské univerzitě a nutno říct, že ač je to celkem náročné, jde o velmi inspirativní náměty a informace, které pokud by se daly aplikovat u nás, určitě by to vedlo ke zvýšení uplatnitelnosti studentů na trhu práce. Bohužel se zdá, že podmínky v UK a u nás jsou velmi odlišné. Představte si, že mají vlastní soudní síň, kde si studenti práv zkoušejí práci obhájců, soudců, atp.

Navíc jsem byl u vytržení, když jsem viděl, jak může vypadat univerzitní kampus, jak to v něm žije, jaký servis je tam studentům poskytován. Spousta prostoru pro rozmlouvání, rozjímání, ke svačině, k obědvání, pro sport (vše v jedné budově) - dvě vnitřní hřiště (míčové hry), posilovna, tělocvična, takže běžně potkáváte na chodbách studenty ve cvičebních úborech. Dnes jsme vyzkoušeli oběd v místní jídelně. Za čtyři libry jsme dostali široký papírový kelímek a mohli si nabrat cokoli z několika druhů jídel. Hlavně vím, že zítra si nandám víc speciálně smažených cibulek, které hladily jazyk i bříško. Otázka, jaké to bude mít následky na hotelu :-) Zase jde o jídlo, bylo to výborný, ale asi bych si dal ještě nášup. Takže jsme s Lenkou vyrazili ještě do studentského obchůdku pro nějaký sendvič.

Také musím prásknout děvčata, že si ve studentských prostorách chodila na záchod čepovat vodu do plastových lahví. Když Katka opět vyrazila na tuto nebezpečnou misi, zjistili jsme, že takto fungují i místní studenti s tím rozdílem, že hned vedle dveří toalety stojí automat na vodu, kde je možné si do lahve načepovat zcela zdarma. Ale ruku na srdce, čekali byste to? V Čechách se to nemůže přihodit :-)

Včera jsme cestou domů ještě nakoupili v TESCU, takže jsem tam šel pro něco malého a přitáhl domů dvě igelitky plné zeleniny, ovoce a jogurtů. Taky nějaké müsli do jogurtu. Načež jsem toho půlku doslova sežral k večeři, takže s mojí dietou je tady v Anglii, zdá se, ámen.

Pokračování (možná) zítra...

pondělí 10. února 2014

Huddersfield - Cesta tam...

Po dvou letech jsem byl opět poctěn možností vyrazit z českých luhů a hájů a podívat se k lidem, kteří rádi popíjejí čaj o páté, ten čaj kazí mlékem a cukrem a vesměs nemají rádi královskou rodinu.

Cílem pracovní cesty se stalo univerzitní městečko Huddersfield, které leží pár kilometrů od Manchesteru. Spolu s kolegyněmi Lenkou a Katkou jsme vyrazili vstříc novým kontaktům a zkušenostem pracovníků místní projektové kanceláře. Žádný rozumný let bez přestupu se bohužel nepodařilo zajistit, takže nás cestou do Manchesteru čekal přestup v Amsterdamu.

Na letišti jsme se sešli něco po páté a hrdinně vyrazili k odbavení zavazadel. Děvčata měla kufry celkem lehké, já dosáhl dvaceti kilogramů, což mě trochu zarazilo. Řekl jsem si v duchu, že jsem si možná neměl brát náhradní kalhoty, tričko na každý den a jako rozmařilost mi přišla hygienická taška. Pak jsem si vzpomněl, že vezu nějaké propagační materiály naší univerzity, s čímž jsem se kolegyním ihned pochlubil, aby to nevypadalo, že jsem si doma z rozmaru zabalil koně. Bohužel jsem zjistil, že obě vezou propagační materiály také, navíc i becherovku a oplatky. Usoudil jsem tedy, že pánské spodní prádlo prostě musí vykazovat větší hustotu materiálu a taky je na něj tak nějak větší spotřeba látky.

Poučen z předchozích cest přistoupil jsem obezřetně ke kontrole své osoby a příručních zavazadel k ní náležejících. Světácky jsem odhodil pásek, z kapsy vylovil mobil, z batohu vytáhl notebook, nabíječku, nabíječku na mobil, čtečku knih, počítačovou myš, MP3 přehrávač, no byla toho hromada, co málem neprojela rentgenem, abych po průchodu bezpečnostním rámem opět veškeré vybavení ládoval zpět do batohu. Trochu škodolibou radost jsem měl z toho, že kolegyně se musela zouvat, protože jí pípaly boty. Taky se mi ulevilo, že paní, co stála za detekčním rámem s gumovými rukavicemi a odhodlaným pohledem, nakonec k žádné hloubkovější kontrole nepřistoupila.

Let do Amstru proběhl celkem v pohodě, možná mě trochu znervózňovali dva chlapíci, co seděli hned před námi a při startu si společně předčítali bibli z mobilu. K svačince byl sendvič se sýrem a dijonskou hořčicí. Mňam.

V Amsterdamu se mi má malinká škodolibá radost vrátila, takže v Amsterdamu jsem musel do ponožek při kontrole i já :-) Asi měli citlivější rám, nebo jsme někde vyšlápl napínáček. Navíc měli mnohem víc kastlíků na věci, takže veškeré mé příruční příslušenství se rozdělilo do asi čtyř plastových krabic. Poté co jsem z pásu sebral zrentgenované boty a zmateně začal opět cpát věci do batohu ve strachu, abych nic nezapomněl, případně o něco nebyl připraven stejně zmatenými spolucestujícími, jsme se opět nalodili do ocelového ptáka. Tentokrát na palubě byla letuška, která se tvářila nevlídně. Její školení v chování v krizových situacích v žádném případě nepůsobilo tak, že by případně stála o to, aby se někdo zachránil. Další minus u mě získala, když už s úsměvem nabízela vafli nebo snack. To, že snack jsou ve skutečnosti chipsy s příchutí goudy v provedení mini a v počtu čtyři a půl kousku na pytlík, se projevilo až ve chvíli, kdy se sáček otevřel. Místo kulinářského zážitku se dostavilo zcela zklamání, každý přece ví, že láska k létání prochází žaludkem :-)

V Manchesteru jsme urazili asi deset kilometrů a vylezli z letiště. Po cestě jsme ještě měli možnost se polaskat s pejsky, načež jsem získal podezření, že nešlo o žádnou canisterapii pro uklidnění nervů cestujících týraných personálem letiště, zejména pracovníků bezpečnosti, nýbrž o podlé testování turistů, zda si z výletu z Holandska nevezou nějaké suvenýry.

Po veselém nakupování lístků na vlak, abychom se dostali do Huddersfieldu jsme přiběhli na peron, zeptali se pana průvodčího, co koukal z posledního vagonu, jestli ten vlak jede do Huddersfieldu. Pán se mile usmál a když jsme zkusili nastoupit a neotevřely se dveře vagónu, vlak odjel bez nás i s usmívajícím se panem průvodčím. No nic, za půl hodiny jel další. Vystupovat jsme měli druhou zastávku, takže jsme díky tomu, že vlak se pohyboval rychlostí splašeného hendikepovaného hlemýždě, dorazili do cíle už po padesáti minutách. A to nás ještě čekalo hledání našeho hotelu. Ale o tom až příště...