čtvrtek 20. února 2014
středa 12. února 2014
Huddersfield - Do třetice všeho dobrého
Přednášková místnost |
Děvčata se těší na přednášku... |
Poté nás čekalo setkání s pracovnicí knihovny Alison. Provedla nás několikapatrovou knihovnou a posadila nás v malé konferenční místnosti, kde nám předvedla webové stránky knihovny, šíři katalogů vědeckých publikací, které mají studenti a vyučující univerzity k dispozici. Dozvěděli jsme se, že mají i takovou internetovou motivační hru "Lemon Tree", kde za interakce na portále knihovny přibývají body a uživatelům se odemykají různé úrovně. Na základě toho váš citrónovník prospívá nebo chřadne. Zajímavý nápad.
Jídelna typu švédský stůl... |
Ve dvě hodiny nás Barbara opět vyzvedla a zavedla nás do centra, které studentům pomáhá s hledáním práce. Musím zmínít, že od pondělí všichni bojujeme s mírným nachlazením. Lenčin stav se zhoršuje rychleji, dnes už byla tak trochu na umření, ale hrdinně absolvovala všechna setkání. Odměnou jí bylo poslední setkání, kdy nás na starost dostal Stephen, mladý (relativně) a pohledný (relativně) pracovník centra. Lence se rázem udělalo lépe, během dvaceti minut, které s námi strávil se její zdravotní stav zdál vylepšit o stovky procent. Bohužel se jí poté opět přitížilo. Jen tak mimochodem si slečna Sherlocková v té chvilce zlepšení stihla všimnout a vydedukovat, že zřejmě není ženatý, protože neměl prsten. Na druhou stranu je nutné přiznat, že onen dotyčný pozitivní vliv mající mladík se jako jediný opravdu snažil, abychom mu rozuměli. Buď byl tak empatický nebo se mu doneslo, že z České republiky přijeli tři přikyvovači, kteří celé tři dny přikyvují a nerozumí ani polovině toho, co jim místní odborníci sdělují. Věřím, že varianta A je správně. Jinak mě holky pochválily, že opravdu vypadám, že všemu rozumím a velmi sugestivně přikyvuji a tvářím se chápavě. Za to jim děkuji a prohlašuji, že za to zřejmě může má amatérská divadelní zkušenost a samozřejmě talent na jazyky :-)))
Castle Hill, Huddersfield © Copyright Martin Clark |
To už nám trochu došla trpělivost a prohlásili jsme, že tedy Castle Hill vynecháme. Paní se viditelně ulevilo a rozhodla se, že nám udělí tipy na nějaký jiný výlet. Nejdřív se nás snažila poslat do Yorku, pak do Leedsu a pak nám dala nějaké trasy "Po stopách duchů v Huddersfieldu", "Po stopách starých budov Huddersfieldu", načež Lenka polohlasem prohlásila, že celý den tedy nakonec stráví nákupy v obchodním domě Primark. Když jsme vyrazili pro ony kýžené poštovní známky do tabáku naproti, paní prodavačka chtěla vědět, jestli chceme známky první nebo druhé třídy, čímž nás opět vyvedla z konceptu. Po pokusu vysvětlit jí, že chceme poslat pohled do České republiky, nás poslala na poštu. Cestu nám popsala tak pregnantně, že jsme poštovní úřad samozřejmě nenašli.
Tak jsme se šli uklidnit opět do OD TESCO, našeho starého známého, který zatím nikdy nezklamal. Mému zklamání prozatím padla za oběť jedna extra hořká čokoláda. Budiž jí "ve mně" lehká :-D
Počasí se začíná zhoršovat. Nejen, že je zima, začalo pršet a začíná se zvedat vítr. Vám všem v Čechách přeji slunce v duši a suché uši.
P.S.: Ještě, že nás cestou na univerzitu a zpět hlídá tento milý pejsek...
úterý 11. února 2014
Huddersfield - ...jak jsme se zabydleli...
Poté, co jsme konečně dorazili na nádraží v Huddersfieldu, jsme se pokusili najít náš hotel. Podle mapky, kterou jsme měli k dispozici jsme zabloudili do čtvrti, kde ani lišky nedávaly dobrou noc a potmě bych tam nerad zabloudil. Naštěstí jsme se poté zorientovali a táhnouc za sebou kufry přes výmoly v asfaltu a nejistě se rozhlížejíc při přecházení přes ulici (ono je to těžké zvykat si na to, že auta jezdí vlevo, chodci chodí vlevo, takže jsme neustále v protisměru) jsme se doplahočili do lepší čtvrti. Navíc v Anglii zřejmě mají nový hit, sem
afory pro chodce většinou nenajdete na protější straně ulice, nýbrž přímo u čekajícího chodce ve výšce asi metr padesát. Takže přijdete k přechodu, stisknete tlačítko pro chodce a čekáte. Pak přijde někdo další a postaví se mezi vás a semafor. V tu chvíli na semafor nevidíte a orientujete se podle ostatních přecházejících. Ovšem ostatní přecházející, převážně místní, na nějakou zelenou nečekají, takže se vrhnou do silnice a přejdou. V domnění, že je zelená se vrhnete s nimi, jenže s dvacetikilovým kufrem v závěsu nejste tak rychlí jako piráti přechodů. Takže nezbývá než couvat rychle zpátky a zabrat si příhodnější pozici u semaforu :-)
Abych se vrátil k hledání ubytování. Kolegyně Katka zajistila ubytování v hotelu Cambridge hotel, který, jak se po ubytování zmínila, vlastní Pákistánci. To nás ani nepřekvapilo, jelikož podle recepčního se to dalo snad i uhodnout. Nechci tím ale říct nic špatného. Naopak, recepční byl velmi ochotný a milý a všechno nám vysvětloval a měl pro nás pochopení i přes naši jazykovou bariérku. Hotel je to opravdu pěkný a má příjemnou restauraci, kterou plánujeme do odjezdu určitě vyzkoušet. V pokoji máme trezor. Hned jsme si podle návodu nastavil pin a vyzkoušel funkčnost. Slyšel jsem, že jedna neznámá dívka v podobném hotelu zkoušela něco podobného, jenže bez podrobného pročtení návodu, takže v trezoru navždy uvěznila několik čtverečních decimetrů vzduchu a pin k otevření neznala. Při pokusu hacknout trezor náhodným pinem se po třetím pokusu začalo ozývat děsivé pípání, kterým se v akčních filmech většinou dává na vědomí, že za chvíli něco (třeba trezor) exploduje. Naštěstí asi po třech minutách pípání trezor vyměknul a přestal pípat. Bohužel zavřený zůstal.
Poté, co jsme se pokochali vymoženostmi našich pokojů, vyrazili jsme na schůzku s paní Barbarou, která nám připravila program pro náš pobyt. Musím se přiznat, že pro mě bylo trochu problematické začít plynně konverzovat s rodilou mluvčí, která zřejmě nejdřív netušila, že v Čechách se nemluví anglicky. Poté, co se s námi pokusila nezávazně plkat, zřejmě pochopila, že na nás musí trochu opatrnějí. Během pondělí a úterý jsme absolvovali mnoho poučných setkání s různými osobnostmi pracujícími na huddersfieldské univerzitě a nutno říct, že ač je to celkem náročné, jde o velmi inspirativní náměty a informace, které pokud by se daly aplikovat u nás, určitě by to vedlo ke zvýšení uplatnitelnosti studentů na trhu práce. Bohužel se zdá, že podmínky v UK a u nás jsou velmi odlišné. Představte si, že mají vlastní soudní síň, kde si studenti práv zkoušejí práci obhájců, soudců, atp.
Navíc jsem byl u vytržení, když jsem viděl, jak může vypadat univerzitní kampus, jak to v něm žije, jaký servis je tam studentům poskytován. Spousta prostoru pro rozmlouvání, rozjímání, ke svačině, k obědvání, pro sport (vše v jedné budově) - dvě vnitřní hřiště (míčové hry), posilovna, tělocvična, takže běžně potkáváte na chodbách studenty ve cvičebních úborech. Dnes jsme vyzkoušeli oběd v místní jídelně. Za čtyři libry jsme dostali široký papírový kelímek a mohli si nabrat cokoli z několika druhů jídel. Hlavně vím, že zítra si nandám víc speciálně smažených cibulek, které hladily jazyk i bříško. Otázka, jaké to bude mít následky na hotelu :-) Zase jde o jídlo, bylo to výborný, ale asi bych si dal ještě nášup. Takže jsme s Lenkou vyrazili ještě do studentského obchůdku pro nějaký sendvič.
Také musím prásknout děvčata, že si ve studentských prostorách chodila na záchod čepovat vodu do plastových lahví. Když Katka opět vyrazila na tuto nebezpečnou misi, zjistili jsme, že takto fungují i místní studenti s tím rozdílem, že hned vedle dveří toalety stojí automat na vodu, kde je možné si do lahve načepovat zcela zdarma. Ale ruku na srdce, čekali byste to? V Čechách se to nemůže přihodit :-)
Včera jsme cestou domů ještě nakoupili v TESCU, takže jsem tam šel pro něco malého a přitáhl domů dvě igelitky plné zeleniny, ovoce a jogurtů. Taky nějaké müsli do jogurtu. Načež jsem toho půlku doslova sežral k večeři, takže s mojí dietou je tady v Anglii, zdá se, ámen.
Pokračování (možná) zítra...
Zdroj: http://i.telegraph.co.uk/multimedia/archive/02209/crossing_2209318b.jpg |
Abych se vrátil k hledání ubytování. Kolegyně Katka zajistila ubytování v hotelu Cambridge hotel, který, jak se po ubytování zmínila, vlastní Pákistánci. To nás ani nepřekvapilo, jelikož podle recepčního se to dalo snad i uhodnout. Nechci tím ale říct nic špatného. Naopak, recepční byl velmi ochotný a milý a všechno nám vysvětloval a měl pro nás pochopení i přes naši jazykovou bariérku. Hotel je to opravdu pěkný a má příjemnou restauraci, kterou plánujeme do odjezdu určitě vyzkoušet. V pokoji máme trezor. Hned jsme si podle návodu nastavil pin a vyzkoušel funkčnost. Slyšel jsem, že jedna neznámá dívka v podobném hotelu zkoušela něco podobného, jenže bez podrobného pročtení návodu, takže v trezoru navždy uvěznila několik čtverečních decimetrů vzduchu a pin k otevření neznala. Při pokusu hacknout trezor náhodným pinem se po třetím pokusu začalo ozývat děsivé pípání, kterým se v akčních filmech většinou dává na vědomí, že za chvíli něco (třeba trezor) exploduje. Naštěstí asi po třech minutách pípání trezor vyměknul a přestal pípat. Bohužel zavřený zůstal.
Můj pokoj, krom toho, že tam teda bylo jednolůžko (ale letiště :) ) Zdroj: http://q-ec.bstatic.com/images/hotel/max300/714/7146287.jpg |
Navíc jsem byl u vytržení, když jsem viděl, jak může vypadat univerzitní kampus, jak to v něm žije, jaký servis je tam studentům poskytován. Spousta prostoru pro rozmlouvání, rozjímání, ke svačině, k obědvání, pro sport (vše v jedné budově) - dvě vnitřní hřiště (míčové hry), posilovna, tělocvična, takže běžně potkáváte na chodbách studenty ve cvičebních úborech. Dnes jsme vyzkoušeli oběd v místní jídelně. Za čtyři libry jsme dostali široký papírový kelímek a mohli si nabrat cokoli z několika druhů jídel. Hlavně vím, že zítra si nandám víc speciálně smažených cibulek, které hladily jazyk i bříško. Otázka, jaké to bude mít následky na hotelu :-) Zase jde o jídlo, bylo to výborný, ale asi bych si dal ještě nášup. Takže jsme s Lenkou vyrazili ještě do studentského obchůdku pro nějaký sendvič.
Také musím prásknout děvčata, že si ve studentských prostorách chodila na záchod čepovat vodu do plastových lahví. Když Katka opět vyrazila na tuto nebezpečnou misi, zjistili jsme, že takto fungují i místní studenti s tím rozdílem, že hned vedle dveří toalety stojí automat na vodu, kde je možné si do lahve načepovat zcela zdarma. Ale ruku na srdce, čekali byste to? V Čechách se to nemůže přihodit :-)
Včera jsme cestou domů ještě nakoupili v TESCU, takže jsem tam šel pro něco malého a přitáhl domů dvě igelitky plné zeleniny, ovoce a jogurtů. Taky nějaké müsli do jogurtu. Načež jsem toho půlku doslova sežral k večeři, takže s mojí dietou je tady v Anglii, zdá se, ámen.
Pokračování (možná) zítra...
pondělí 10. února 2014
Huddersfield - Cesta tam...
Po dvou letech jsem byl opět poctěn možností vyrazit z českých luhů a hájů a podívat se k lidem, kteří rádi popíjejí čaj o páté, ten čaj kazí mlékem a cukrem a vesměs nemají rádi královskou rodinu.
Cílem pracovní cesty se stalo univerzitní městečko Huddersfield, které leží pár kilometrů od Manchesteru. Spolu s kolegyněmi Lenkou a Katkou jsme vyrazili vstříc novým kontaktům a zkušenostem pracovníků místní projektové kanceláře. Žádný rozumný let bez přestupu se bohužel nepodařilo zajistit, takže nás cestou do Manchesteru čekal přestup v Amsterdamu.
Na letišti jsme se sešli něco po páté a hrdinně vyrazili k odbavení zavazadel. Děvčata měla kufry celkem lehké, já dosáhl dvaceti kilogramů, což mě trochu zarazilo. Řekl jsem si v duchu, že jsem si možná neměl brát náhradní kalhoty, tričko na každý den a jako rozmařilost mi přišla hygienická taška. Pak jsem si vzpomněl, že vezu nějaké propagační materiály naší univerzity, s čímž jsem se kolegyním ihned pochlubil, aby to nevypadalo, že jsem si doma z rozmaru zabalil koně. Bohužel jsem zjistil, že obě vezou propagační materiály také, navíc i becherovku a oplatky. Usoudil jsem tedy, že pánské spodní prádlo prostě musí vykazovat větší hustotu materiálu a taky je na něj tak nějak větší spotřeba látky.
Poučen z předchozích cest přistoupil jsem obezřetně ke kontrole své osoby a příručních zavazadel k ní náležejících. Světácky jsem odhodil pásek, z kapsy vylovil mobil, z batohu vytáhl notebook, nabíječku, nabíječku na mobil, čtečku knih, počítačovou myš, MP3 přehrávač, no byla toho hromada, co málem neprojela rentgenem, abych po průchodu bezpečnostním rámem opět veškeré vybavení ládoval zpět do batohu. Trochu škodolibou radost jsem měl z toho, že kolegyně se musela zouvat, protože jí pípaly boty. Taky se mi ulevilo, že paní, co stála za detekčním rámem s gumovými rukavicemi a odhodlaným pohledem, nakonec k žádné hloubkovější kontrole nepřistoupila.
Let do Amstru proběhl celkem v pohodě, možná mě trochu znervózňovali dva chlapíci, co seděli hned před námi a při startu si společně předčítali bibli z mobilu. K svačince byl sendvič se sýrem a dijonskou hořčicí. Mňam.
V Amsterdamu se mi má malinká škodolibá radost vrátila, takže v Amsterdamu jsem musel do ponožek při kontrole i já :-) Asi měli citlivější rám, nebo jsme někde vyšlápl napínáček. Navíc měli mnohem víc kastlíků na věci, takže veškeré mé příruční příslušenství se rozdělilo do asi čtyř plastových krabic. Poté co jsem z pásu sebral zrentgenované boty a zmateně začal opět cpát věci do batohu ve strachu, abych nic nezapomněl, případně o něco nebyl připraven stejně zmatenými spolucestujícími, jsme se opět nalodili do ocelového ptáka. Tentokrát na palubě byla letuška, která se tvářila nevlídně. Její školení v chování v krizových situacích v žádném případě nepůsobilo tak, že by případně stála o to, aby se někdo zachránil. Další minus u mě získala, když už s úsměvem nabízela vafli nebo snack. To, že snack jsou ve skutečnosti chipsy s příchutí goudy v provedení mini a v počtu čtyři a půl kousku na pytlík, se projevilo až ve chvíli, kdy se sáček otevřel. Místo kulinářského zážitku se dostavilo zcela zklamání, každý přece ví, že láska k létání prochází žaludkem :-)
V Manchesteru jsme urazili asi deset kilometrů a vylezli z letiště. Po cestě jsme ještě měli možnost se polaskat s pejsky, načež jsem získal podezření, že nešlo o žádnou canisterapii pro uklidnění nervů cestujících týraných personálem letiště, zejména pracovníků bezpečnosti, nýbrž o podlé testování turistů, zda si z výletu z Holandska nevezou nějaké suvenýry.
Po veselém nakupování lístků na vlak, abychom se dostali do Huddersfieldu jsme přiběhli na peron, zeptali se pana průvodčího, co koukal z posledního vagonu, jestli ten vlak jede do Huddersfieldu. Pán se mile usmál a když jsme zkusili nastoupit a neotevřely se dveře vagónu, vlak odjel bez nás i s usmívajícím se panem průvodčím. No nic, za půl hodiny jel další. Vystupovat jsme měli druhou zastávku, takže jsme díky tomu, že vlak se pohyboval rychlostí splašeného hendikepovaného hlemýždě, dorazili do cíle už po padesáti minutách. A to nás ještě čekalo hledání našeho hotelu. Ale o tom až příště...
Cílem pracovní cesty se stalo univerzitní městečko Huddersfield, které leží pár kilometrů od Manchesteru. Spolu s kolegyněmi Lenkou a Katkou jsme vyrazili vstříc novým kontaktům a zkušenostem pracovníků místní projektové kanceláře. Žádný rozumný let bez přestupu se bohužel nepodařilo zajistit, takže nás cestou do Manchesteru čekal přestup v Amsterdamu.
Na letišti jsme se sešli něco po páté a hrdinně vyrazili k odbavení zavazadel. Děvčata měla kufry celkem lehké, já dosáhl dvaceti kilogramů, což mě trochu zarazilo. Řekl jsem si v duchu, že jsem si možná neměl brát náhradní kalhoty, tričko na každý den a jako rozmařilost mi přišla hygienická taška. Pak jsem si vzpomněl, že vezu nějaké propagační materiály naší univerzity, s čímž jsem se kolegyním ihned pochlubil, aby to nevypadalo, že jsem si doma z rozmaru zabalil koně. Bohužel jsem zjistil, že obě vezou propagační materiály také, navíc i becherovku a oplatky. Usoudil jsem tedy, že pánské spodní prádlo prostě musí vykazovat větší hustotu materiálu a taky je na něj tak nějak větší spotřeba látky.
Poučen z předchozích cest přistoupil jsem obezřetně ke kontrole své osoby a příručních zavazadel k ní náležejících. Světácky jsem odhodil pásek, z kapsy vylovil mobil, z batohu vytáhl notebook, nabíječku, nabíječku na mobil, čtečku knih, počítačovou myš, MP3 přehrávač, no byla toho hromada, co málem neprojela rentgenem, abych po průchodu bezpečnostním rámem opět veškeré vybavení ládoval zpět do batohu. Trochu škodolibou radost jsem měl z toho, že kolegyně se musela zouvat, protože jí pípaly boty. Taky se mi ulevilo, že paní, co stála za detekčním rámem s gumovými rukavicemi a odhodlaným pohledem, nakonec k žádné hloubkovější kontrole nepřistoupila.
Let do Amstru proběhl celkem v pohodě, možná mě trochu znervózňovali dva chlapíci, co seděli hned před námi a při startu si společně předčítali bibli z mobilu. K svačince byl sendvič se sýrem a dijonskou hořčicí. Mňam.
V Amsterdamu se mi má malinká škodolibá radost vrátila, takže v Amsterdamu jsem musel do ponožek při kontrole i já :-) Asi měli citlivější rám, nebo jsme někde vyšlápl napínáček. Navíc měli mnohem víc kastlíků na věci, takže veškeré mé příruční příslušenství se rozdělilo do asi čtyř plastových krabic. Poté co jsem z pásu sebral zrentgenované boty a zmateně začal opět cpát věci do batohu ve strachu, abych nic nezapomněl, případně o něco nebyl připraven stejně zmatenými spolucestujícími, jsme se opět nalodili do ocelového ptáka. Tentokrát na palubě byla letuška, která se tvářila nevlídně. Její školení v chování v krizových situacích v žádném případě nepůsobilo tak, že by případně stála o to, aby se někdo zachránil. Další minus u mě získala, když už s úsměvem nabízela vafli nebo snack. To, že snack jsou ve skutečnosti chipsy s příchutí goudy v provedení mini a v počtu čtyři a půl kousku na pytlík, se projevilo až ve chvíli, kdy se sáček otevřel. Místo kulinářského zážitku se dostavilo zcela zklamání, každý přece ví, že láska k létání prochází žaludkem :-)
V Manchesteru jsme urazili asi deset kilometrů a vylezli z letiště. Po cestě jsme ještě měli možnost se polaskat s pejsky, načež jsem získal podezření, že nešlo o žádnou canisterapii pro uklidnění nervů cestujících týraných personálem letiště, zejména pracovníků bezpečnosti, nýbrž o podlé testování turistů, zda si z výletu z Holandska nevezou nějaké suvenýry.
Po veselém nakupování lístků na vlak, abychom se dostali do Huddersfieldu jsme přiběhli na peron, zeptali se pana průvodčího, co koukal z posledního vagonu, jestli ten vlak jede do Huddersfieldu. Pán se mile usmál a když jsme zkusili nastoupit a neotevřely se dveře vagónu, vlak odjel bez nás i s usmívajícím se panem průvodčím. No nic, za půl hodiny jel další. Vystupovat jsme měli druhou zastávku, takže jsme díky tomu, že vlak se pohyboval rychlostí splašeného hendikepovaného hlemýždě, dorazili do cíle už po padesáti minutách. A to nás ještě čekalo hledání našeho hotelu. Ale o tom až příště...
sobota 8. února 2014
Tak dobře maskovanou šunku za sýr jsem ještě neviděl :-) Olympie, Plzeň...
via Instagram http://ift.tt/1lKAVX6
pátek 7. února 2014
pondělí 3. února 2014
Až se mi podaří zmáčknout akord F tak, aby to znělo, půjdu se opít...
via Instagram http://ift.tt/1el6MJZ
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)