Marek seděl u stolu a hlavu měl složenou v dlaních. Na stole před ním se povalovalo několik nezaplacených účtů.
Zvenku sem doléhal ruch probouzejícího se města. Pod oknem rámusil popelářský vůz, v dáli houkala požární siréna a na chodbě právě některá ze sousedek pospíchala do práce doprovázena nepřijemně hlasitým klapáním vysokých podpatků.
Zvedl hlavu a podíval se na hodiny. Vteřinovka se pomalu a ladně šinula po své nekonečné okružní trase. Tak co teď?
Típnul zbytek cigarety a odšoural se do koupelny.
Dopřál si dlouhou horkou sprchu. Svět se s ním pomalu přestával točit, bolest hlavy a mírná nevolnost způsobené včerejším bujarým hýřením polevily. Ve vodě rozpustil Celaskon a plnými doušky osvěžil vyprahlé hrdlo.
Samozřejmě, že nejlepší vyprošťovák je pivo, bohužel už žádné nebylo po ruce. Lednička zela prázdnotou stejně jako jeho účet.
Bez práce byl od května. Díky reorganizaci v podniku se zjistilo, že zaměstnavatel již opravdu nepotřebuje druhého asistenta prvního zástupce. Místo toho se objevila akutní potřeba vytvoření pozice prvního asistenta druhého zástupce. Naneštěstí pro Marka na nové místo pan druhý zástupce, který byl náramně zadobře s vedoucím, umístil svého synovce.
Marek samozřejmě okamžitě začal hledat novou práci. Bohužel na trhu práce to nevypadalo nijak skvěle. Měl sice určité obavy, ale s tím, že práci bude hledat tak dlouho, opravdu nepočítal. Na většinu pozic byl buď příliš kvalifikovaný nebo neměl štěstí u pohovorů. Ty nevelké úspory i odstupné se během pár měsíců rozplynuly a ve schránce se začínaly hromadit upomínky o zaplacení účtů.
Posadil se zase ke stolu, zapálil další cigaretu (ostatně, s kouřením bude brzy taky konec) a probudil k životu svůj obstarožní notebook. Pročetl všechny nové inzeráty s nabídkou práce. Na několik adres odeslal svůj životopis, poté zkusil zavolat na dvě telefonní čísla. Ochotné hlasy na druhé straně jej informovaly, že nabízená pozice je již obsazena. S přemáháním slušně poděkoval a zavěsil.
Nebudu sedět celý de doma, rozhodl se Marek a vyrazil ven. Byl krásný podzimní den. Těch pár stromů, co bylo uvězněných v sevření města, hrálo všemi barvami. Ve vzduchu byl cítit takový ten zbytek léta s potlačeným přídechem přicházejícího rozkladu. Marek se zhluboka nedechl a na chvíli se cítil docela příjemně.
“Pane, nebyl by drobák na pivko?” vytrhl ho z pohody skřípavý hlas.
Podíval se oním směrem a uviděl otrhance, jak na něj vyčkávavě zírá z lavičky u kašny.
“Kdybys o nějakém věděl, dám si taky říct,” opáčil rozladěně Marek a rychlým krokem pokračoval směrem k autobusovému nádraží.
Vandrák se za ním beze slova díval.
Na vývěskové inzerci našel spoustu různých nabídek výměn, prodejů a nákupů různých cetek, ale nabídku práce ani jednu. Už chtěl s povzdechem odejít, když si v dolním rohu všiml, že za cedulkou s nabídkou roztomilých koťátek vykukuje ještě další. Ne snad, že s nadějí, prostě jen proto, aby si mohl říct, že nic neopomenul, poodkryl ukrytý inzerát.
“Nabídka jednorázového přivýdělku. Spěchá.” Nic víc. Pod textem bylo uvedené telefonní číslo. Markovi poskočilo srdce. Rychle z kapsy vytáhl telefon a s pocitem jisté rozjařenosti naslouchal vyzváněcímu tónu na lince. Vyzvánění pokračovalo. Už začínal pomalu propadat beznaději, když se ne druhém konci ozvalo zvláštní klapnutí a ze sluchátka se ozval tichý hlas: “Rezidence Millerových. Přejete si?” Myslím, že dotyčný musel slyšet kámen, co Markovi spadl ze srdce.
“Dobrý den, u telefonu Marek Nývlt,” nasadil dvůj uhlazený a profesionální tón,”nalezl jsem nabídku možného přivýdělku. Volám správně?”
Chvíli bylo ticho, jen mírný šum putoval mezi oběma volajícími.
“Ano,” ozvalo se trochu nejistě,”voláte správně.”
“Tak to jsem rád,” vydechl Marek s úlevou.
“Jestli máte o práci zájem, za půl hodiny vás u vývěskové inzerce vyzvedne náš šofér.”
“Zájem mám, samozřejmě,” vyhrkl Marek a doufal, že tím nepřinutí volaného, aby nabídku přehodnotil. Zhluboka se nadechl.
“Výborně,” zavěsil muž.
Když Marek vystoupil z auta, překvapeně se rozhlédl. Před ním se majestátně tyčila velkolepá budova. Desítky oken házely odlesky a od velké kašny sem vítr zanášel zurčení a dokonce jemnou vodní mhu. Přestože vládu už přebíral podzim, slunce dnes hřálo jako o život, takže malé osvěžení Markovi přišlo vhod.
Řidič černého vozu beze slova odjel a nechal jej na pospas na příjezdové cestě.
Marek se vydal k masivním dveřím. Příliš ho nepřekvapilo, že pro ohlášení svého příchodu musel použít bytelné klepadlo. Mohutné rány se šířily do hlubin zdánlivě neobydlené pevnosti.
Po chvíli se otevřelo jedno křídlo dveří a Markovi chvíli trvalo, než rozeznal postavu skrytou v příšeří panujícím uvnitř. Vysoký muž, který vypadal jako prototyp komorníka, se na něj bez jakéhokoli zájmu podíval, pomalu si příchozího prohlédl a téměř bez jakékoli změny výrazu obličeje pokynul Markovi, aby vstoupil.
“Dobrý den,” zaskřehotal Marek a nepatřičnost pozdravu umocněná nejistým hlasem ho samotného uvedla do rozpaků. Oslněn venkovním jasem Marek musel chvíli počkat, než se ze tmy, která jej obklopila, začaly vynořovat obrysy vstupní haly.
Vysoký muž mu nedal příliš času a zamířil směrem k velkému schodišti, což měla být zřejmě výzva k jeho následování.
Marek se udiveně rozhlížel kolem sebe. Dům byl velmi honosně vybaven. Jeho kroky tlumil vysoký koberec a vysoko nad hlavou si všiml obrovského lustru. Na zdech visely portréty v nadživotní velikosti.
Sluha začal stoupat po schodišti a zřejmě tiše předpokládal, že návštěvník udělá totéž, protože se neobtěžoval ani ohlédnout. Když Marek vystoupal do patra, všiml si, že muž stojí u jedněch dveří a vyčkává, než k němu dojde. Poté s nesnesitelnou důstojností stiskl kliku a pomalu otevřel dveře. Poodstoupil a Marek jimi prošel.
Pokoji dominovala postel s nebesy. Ode dveří, které už byly opět zavřené, do ní nebylo vidět. Přesto bylo dle přerývaného dýchání lůžko obsazeno. Marek nevěděl, co má dělat a rozpačitě se rozhlížel. V pokoji byl velký krb, v němž skomíral malý ohýnek. Na zdech opět visely obrazy, tentokrát šlo vesměs o zátiší.
“Pojďte blíž,” ozval se sípavý hlas.
Marek nebyl schopen rozeznat, zda hlas patří muži či ženě. Udělal několik kroků k posteli a zvědavě se zahleděl na onu osobu. Teď už ji viděl, bohužel ani teď nebyl schopen rozeznat, zda jde o muže či ženu.
“Blíž, chci si vás prohlédnout.”
Přiblížil se ještě o pár kroků a měl tak možnost důkladně prozkoumat rysy dotyčného. V životě neviděl nikoho tak starého. Vrásky v obličeji byly hluboké a křivolaké. Dlouhé bílé vlasy se rozprostíraly kolem hlavy po celém polštáři. Podle nich Marek usoudil, že jde o ženu. Blankytně modrýma očima jej sledovala a jemu se zdálo, že pod sílou toho pohledu je nahý.
“Dokážete zacházet s fotoaparátem?” zašeptala.
“Prosím?” zarazil se Marek a myslel, že se přeslechl.
“Pořebovala bych na zítřejší aukci připravit seznam a fotodokumentaci několika drobností,” řekla překotně a pak několik vteřin sbírala dech.
Marek viděl, že je na tom velmi špatně. Začal se obávat, že v jeho přítomnosti vydechne naposledy. Napjatě očekával každý další nádech.
“Dobře vám zaplatím.” Další lapání po dechu.
“Jste v pořádku?” vyklouzlo Markovi a v tu chvíli se pokáral, že se tak hloupě ptá. Samozřejmě, že nebyla v pořádku. To bylo zcela zjevné.
Upřela na něj své modré oči a vzdychla:” Věřím, že se to zlepší.”
Marek s ní její bezbřehý optimismus ani při nejlepší vůli nemohl sdílet.
“Očekávala jsem spíš nějakou ženu, ale vlastně na tom nezáleží,” zasípala žena a znovu si jej pořádně prohlédla. Přidušené kašlání, které následovalo, měl být zřejmě smích.
Marek na to nereagoval. Tak trochu dělal, že to neslyšel. Neviděl důvod, proč by za slušný peníz nemohl pár cetek zkatalogizovat chlap.
Žena ukázala směrem do vzdáleného rohu pokoje a pak zavřela oči.
Marek pochopil, že se asi má dát rovnou do práce a vydal se směrem k mahagonvému pracovnímu stolu. Když si k němu sedal, zaznamenal, že krom hromádky cenností, malého digitálního fotoaparátu, psacího pera a papíru je na pracovní desce až téměř u zdi položená malá skříňka.
Vzal do ruky pero a na linkovaném papíře vyvedl malou jedničku. Podíval se znovu na skříňku, protože se mu zdálo, že je to důležité. Byla tam. Nenápadně ležela na svém místě. Nepochopitelně ho to uklidnilo. Je čas vyfotit první exemplář.
Nemohl na ni však přestat myslet. Nemohl ze své mysli dostat tu malou skříňku vykládanou zlatem a posázenou malými démanty. Ve světle dopadajícím sem zvenku oknem hrály jejich plošky tisícem odlesků. Rozpustile mu tančily po rukou. Jeho prsty měly sžíravou potřebu dotýkat se bříšky každé linie tohoto skvostu, pohladit nerovný povrch a stisknout tlačítko, které k tomu zcela jasně vyzývalo.
Přes rameno po očku zkontroloval postel. Zaměstnavatelka si, jak se zdálo, zdřímla.
Znovu se k tajemné skříňce vrátil a lačně ji chytil do rukou. Ne! Opět ji odložil a snažil se věnovat práci. Po chvilce se přistihl, jak zírá na ten malý zázrak a představuje si, co je uvnitř.
“Co by tam bylo, nic,” přesvědčoval se šeptem a v hlavě se mu jasně zjevila představa skříňky naplněné drahými kameny. Jeden jediný by mu pomohl ze současné nouze.
Potřásl hlavou, aby tu představu odehnal. Odstrčil skříňku rukou na kraj stolu a umínil si, že ji bude ignorovat. Na hromadě před ním bez ladu a skladu leželo několik umělecky zdobených hodinek, prstenů a kamejí. Sbírku doplňovaly masivní náhrdelníky a náramky. Všechno vysypané na hromadě a čekající na to, až Marek každý ten poklad vyfotí a zanese do seznamu.
Stařena za ním ze spánku něco zamumlala.
Začal prsteny. Vyfotil a zaznamenal jich asi pět, když se opět přistihl, jak myslí na onu skříňku. Nedokázal pochopit, čím jej tak fascinuje. Toužil ji chytit do rukou a jedním téměř milostným stiskem přimět mechanismus uvnitř, aby mu odhalil tajemství, které ukrývá.
Zpět k práci!
Najednou se přistihl, že skříňku drží v rukou a palcem, snad i navzdory svému přesvědčení, stisknul malé tlačítko. Zadržel dech a napjatě sledoval skříňku. V první chvíli se zdálo, že se vůbec nic nestalo. Než však stačil pocítit zklamání, zaslechl tichou hudbu. Nebylo pochyb, že vychází z nitra krabičky. Víčko se začalo pomalu a nehlučně zvedat. Na jeho vnitřní straně bylo zrcátko. Hudba hrála hlasitěji a hlasitěji. Chytlavá melodie sílila, až se zdálo, že přichází ze všech stran.
S hrůzou se otočil k posteli a k jeho překvapení se stařena vůbec neprobudila. Jejé Hrudník pravidelně stoupal a klesal.
Najednou se před zrcátkem s tichým cvaknutím objevila baletka v růžových šatičkácha začala se pomalu otáčet. Marek s údivem sledoval, jak spouští a zvedá ruce. Otočky byly čím dál rychlejší a zdálo se, že hlasitost hudby už snad nemůže být větší. Marka ten nečekaný vývoj pořádně vyděsil. Chtěl se té hrací skříňky, co nejrychleji zbavit. Než ji však stihl odložit zpět na stůl, v pokoji zablesklo a těsně před tím, než ztratil vědomí si všiml, že stářím poznamenaný obličej baletky ovládl výraz bezmezné úlevy.
Když otevřel oči, pocítil úlevu. To byl ale sen! V pokoji byla tma a zvenku sem zatím nebyly slyšet žádné známky probouzejícího se města. Chtěl se otočit a podívat se na budík. Neznámá síla ho zabrzdila. Nemohl se pohnout ani o milimetr. Dostal strach, že snad zničehonic ochrnul. Už zcela při vědomí si uvědomil, že ho obklopuje zvláštní pach. Skoro jako by ležel v dřevěné krabici. Najednou měl pocit, že se udusí. Proboha, snad ho nepohřbili zaživa!?
Stařena pomalu odhrnula přikrývku a zvolna se posadila. Vystrčila nohy z postele a opatrně se na ně postavila. Pomalými šouravými kroky se přiblížila ke stolu, na němž ležela zdobená skříňka. Něžně ji uchopila do rukou a pomalu se vrátila do postele. Křečovitě stiskla skříňku svými svraštělými prsty a palcem pravé ruky zatlačila na tlačítko. Začala hrát tichá melodie. Víčko se začalo pomalu odklápět. Ženě se rozjasnila tvář a koutky ústa se roztáhla do lačného úsměvu. Upřeně se zahleděla do zrcátka na vnitřní straně víka.
Marka oslepilo denní světlo a mohutná síla ho vymrštila někam vzhůru.
Stařena s potutelným úsměvem sledovala malou postavu otáčející se kolem své osy. V růžových šatičkách a bílých piškotech však již nepózovala roztomilá baletka.
Vyděšeně sledoval svůj obraz v zrcadle, tělo měl stažené v růžových šatičkách. Dokončil otočku a v zrcadle zahlédl odraz stařenina obličeje. Hudba hrála a on mechanicky zvedal a spouštěl ruce. Její modré oči jako by jej propalovaly. Otáčel se a strojek někde pod ním vyluzoval chytlavou melodii. A zase otočka. A další. A s každou další viděl, jak stařena na posteli mládne. A otočka... A otočka.
(verze 0.9)
17.5.2013 v Plzni
