Adéla ještě nevečeřela (DJKT Plzeň)

Ve středu jsme vyrazili opět do divadla. Tentokrát byl na programu v rámci předplatného muzikál Adéla ještě nevečeřela. Musím přiznat, že jsem část písniček již slyšel z CD, které vzniklo z pražského představení. Byl jsem zvědavý na nastudování v Plzni.

Musím říct, že jsem byl příjemně překvapený. Už od začátku se příběh odvíjel celkem svižně a nebyla nouze o veselé momenty. Samozřejmě se člověk neubrání srovnání s legendárním filmem, ale musím říci, že jsem se necítil ani chvíli ošizený. Je pravda, že mi první dějství ubíhalo takovým tempem, že už jsem ani nečekal přestávku. Po přestávce mi příběh už přišel trošku natahovaný a zdálo se mi, že už nemá spád, ale třeba to byl jen můj dojem.

Musím říct, že příjemným osvěžením byl Jiří Langmajer, který byl v roli zákeřného barona von Kratzmar geniální. Je pravda, že ta role záporňáka je velmi vděčná. Navíc zpívá moji nejoblíbenější písničku z tohoto muzikálu :-)

Závěrem řečeno, bylo to příjemné představení, možná ne extra umění, ale milé setkání s klasickým příběhem.

Zápisky z Brightonu - Den první

Sice o pár měsíců později a tím pádem zkresleněji a s větším nadhledem bych rád zdokumentoval svůj studijní pobyt v Brightonu. Vzhledem k časovému odstupu hrozí, že v následujících textech budou polopravdy a dezinformace, což by vám nemuselo vadit, když jste tam nebyli :-)

Odlet do Brightonu proběhl téměř bez potíží. Téměř, protože když jsem ráno vstal, zjistil jsem, že mám asi tak dvojnásobný palec pravé nohy rudé barvy a mám problém došlápnout.

Jirka mě dovezl na letiště, kde jsme se srazili s děvčaty. Let samotný proběhl bez jakýchkoli komplikací. Po přistání jsme nasedli na vlak směr Brighton. Je pravda,že jsme trochu bojovali s nákupem lístku v automatech, ale nakonec se vše podařilo. Zajímavé zjištění bylo, že s kufrem se vlakem v Anglii cestuje dost špatně. Oni vám nemají takové krásné úložné prostory nad hlavami cestujících jako u nás. Teda mají, ale tam se vejde tak aktovka, ale rozhodně ne dvacetikilový loďák. Nebudu nic zastírat, mírně jsme překáželi a pohodlí s kufry narvanými mezi sebou si taky moc neužili.

Příjezd do cíle byl slavnostní, přestaly fungovat odchozí turnikety, takže jsme s kufry byli propouštěni přes nějakou zřízenkyni, která nám kontrolovala lístky tím, že nám je vzala a natrhla. Když jsme se u východu sešli, zjistili jsme, že lístky budeme potřebovat do cesťáku, takže jsme se tam proti davu zase k paní kontrolorce vraceli a naší cizelovanou angličtinou vysvětlovali, že potřebujeme lístky zpátky. Moc nám nerozuměla, moc to nechápala, leč nakonec jsme lístky získali.  Asi nebyly naše, ale alespoň byly.

Další dobrodružství nás čekalo při hledání ubytování. Měli jsme adresu, měli jsme mapu. I tak nám dělalo problém najít tu nejlepší cestu. Lenku zlobil kufr, mě palec. Konečně jsme dorazili do cíle (poté, co jsme obešli celý Brighton). Cíl zvenku vypadal jako taková luxusnější kolej. Zevnitř už to tak luxusní nebylo. Nejvíc nás překvapilo, že ačkoli jsme žádali, abychom bydleli co nejblíže u sebe, každý z nás byl umístěn do pokoje v jíném patře v jiném křídle. Bez použití mobilního telefonu jsme se k sobě neměli šanci dostat, protože každé křídlo bylo odděleno dveřmi, přes které se dostal jen ubytovaný v tom konkrétním křídle. Naše vize společného vaření se začala rozplývat.

Pokoj - taková židle tam samosebou nebyla. Ale zásuvek na zkoušení adaptéru spousta :-)

Inu, ubytovali jsme se. Můj pokoj byl v přízemí, výhled do uzavřeného dvorečku. Můj hlavní objev byl, že jsem v zápalu balení zapomněl drobnost jako je sprchový gel. Poté, co jsme si částečně vybalili, jsme se sešli, abychom udělali prvotní průzkum města. Bylo pěkné počasí, obešli (v mém případě odkulhali) jsme si to tam, našli jsme svoji jazykovou školu a vydali se směrem "domů". Naše cesta směrem na kolej vedla takovou uličkou, kde postávali takoví divní týpci, středního věku, takoví trochu bouchači s pivním bříškem. Trošku jsem měl strach, aby mě a tři příslušnice něžného pohlaví nečekaly nějaké potíže. Postávali na chodníku v hloučcích, popíjeli pivko, takže jsem z toho měl takový divný pocit. Pak jsem si všiml vlajky s medvědí tlapkou a bylo jasno :-) Děvčata se problémů bát nemusela :-D

Hlavní naší touhou byl samozřejmě zprovozněný internet. V informacích sice byla informace o wi-fi, ale ta nebyla úplně pravdivá. Vyrazili jsme pátrat na recepci, co s internetem. Dostali jsme kabel, přihlašovací jméno a heslo a návod k nastavení připojení. Každý z nás se vydal do svého pokoje. Pěkně jsem na svém notebooku všechno udělal podle návodu, bylo to pěkně složité, asi desetkrát jsem musel restartovat (dobře, trochu přeháním), pak to chtělo pořád heslo, no prostě uživatelská lahůdka. Nakonec se to rozběhlo. Poté jsem s hrůzou zjistil, že půjčená redukce do zásuvky mi nejde do místní zásuvky zastrčit. Pokoušely se o mě mdloby. Dva týdny bez spojení do Čech mi přišlo jako přílišný trest za mou naivitu, že adaptéry prostě fungují. Po asi 30 minutách tlačení, hekání, ohýbání kolíků a sprostého nadávání v češtině se mi podařilo adaptér vtlačit do zdířek. S pocitem vítězství jsem si úlevně vydechl. Poté, co jsme se sešli a já si postěžoval, na obtížnost připojení k webu a bojem s adaptérem se na mě děvčata udiveně podívala s tím, že nic nenastavovaly, připojily, zadaly jméno a heslo a jely. No, ještě, že jsem ten aj(e)ťák :-D

Takže jsme šli spát.

Tak trochu úžasní (Dawn French)

Nakladatelství Argo na pulty knihkupectví přineslo humoristický román Tak trochu úžasní od mé oblíbené komindy Dawn French. Dawn je pro mě nerozlučnou částí dua French & Saunders a to, že jsem objevil v knihkupectví její knihu mě překvapilo.

Knížka na první pohled vypadá velmi příjemně, upoutá decentním grafickým zpracováním. Nenašel jsem prostě nic, co bych vytknul (snad kromě kvality papíru). Při prvním začtení mi chvilku trvalo zvyknout si na styl psaní. Kniha je psána formou deníkových zápisů jednotlivých členů rodiny.

Matka Mo, psycholožka, žena středního věku pomalu vstupující do menopauzy, se velmi otevřeně svěřuje se svými životními peripetiemi a pocity ze svého okolí. Tak trochu ovlivněna svým povoláním komentuje své potomstvo.

Dcera Dora řeší vstup mezi osmnáctileté, rozchod s přítelem, vztah k matce a používá tomu odpovídající jazyk. Ve svých zápiscích vyjadřuje celkem jasnou nenávist k matce, ale za tím vším je cítit, že je to póza dospívající dívky, která se vymezuje vůči celému světu.

Peter je šestnáctiletý mladík, který si nechává říkat Oscar. Jeho idolem je ze zcela zřejmého důvodu Oscar Wilde. Peter, tedy Oscar, má svůj vlastní názor na módu a eleganci a právě prožívá velkou čtyřprocentní lásku.

Během střídání zápisků jednotlivých členů rodiny se postupně odhalují příběhy, které dotyčné spojují. Velmi vtipný je kontrast mezi vnímáním jednotlivých událostí každým z nich.

Nakonec se i zdánlivě nesouvisející příběhy jendotlivých účastníků propojí do velkého finále, které je možná trochu pohádkové a přehnané, ale vlastně je to dobře.

Rozhodně jde o velmi příjemnou a odpočinkovou literaturu, kterou bych se nebál doporučit nikomu se smyslem pro humor :-).