Poslední cigareta
Josef Berka
Sobotní ráno začalo jako obvykle. Z dětského pokoje se začaly ozývat rány a polohlasné hašteření a za chvilku se ozvala znělka nějakého animovaného seriálu, který děti tolik milovaly. Karel trochu rozladěně zamručel a pokusil se prodloužit si sladký odpočinek přikrytím hlavy polštářem. Kradmo se podíval vedle sebe a s úlevou zjistil, že Květa už vstala a zřejmě připravuje snídani. Chtěl si ještě chvíli poležet, ale věděl, že už nemá smysl pokoušet se usnout.
Z kuchyně se ozývalo cinkání hrnků a rychlovarná konvice právě dlouze pípla. Přijde to každou chvíli... Škvírou v záclonách pronikalo slunce a pruh ostrého světla mířil Karlovi přímo na hlavu. Je hezky, sobotnímu výletu s tchýní se nevyhne.
A už je to tady. Otvírají se dveře ložnice a mezi nimi se objeví Květina matka.
“Karle, vstávej, přece se nebudeš povalovat celý den v posteli!”
Ještě chvíli dělal, že neslyší.
“Karle,” přidala trochu na intenzitě.
Není nad něžné probuzení, pomyslel si rozladěně Karel a něco zahučel pod polštář. Zdenu to zřejmě ukonejšilo a považovala akci ranního buzení za splněnou. Vrátila se do kuchyně a polohlasem něco prohodila ke své dceři. Karel zaslechl jen nějaká nepochvalná slova, ale nehodlal si kazit den víc, než bylo nutné.
Posadil se na postel, trochu se protáhl a v trenkách se vydal za vůní čerstvé kávy a míchaných vajíček.
“Dobré ráno,” zabručel rozespale a posadil se ke stolu.
“Dobré ráno,” usmála se na něj Květa a postavila před něj velký hrnek s kávou.
“Dobré,” zavrčela Zdena a sjela ho pohledem od hlavy až k patě,” mohl bys ke stolu přijít aspoň oblečenej!”
“Mám trenky,” zabručel Karel a považoval tento rozhovor za ukončený.
Zdena si pohrdavě odfrkla a demonstrativně odkráčela do obývacího pokoje za Karolínou a Markem. Začínala tam totiž mírná hádka o to, na co se budou dívat teď.
Květa se trochu usmála a sedla si proti němu.
“Nemrač se,” pohladila ho po ruce. “Víš, že to tak nemyslí.”
Donutil se k mírnému úsměvu a přikývl. Nacpal si do pusy další sousto a pomyslel si, že on si to nemyslí.
Po snídani se začali připravovat na výlet. Karel se na chvíli ukryl na záchodě. Z tajného místečka na horní polici vykouzlil krabičku cigaret a zapálil si. Pustil větrák a užíval si chvíli klidu. Ještě nevykouřil ani polovinu cigarety a už na něj ťukala Zdena.
“Karle, co tam děláš? Nejsi tady sám!”
“No jo, už jdu,” otráveně zamručel a cigaretu hodil do mísy. Znovu spustil větrák a místnůstku zaplnil osvěžovačem vzduchu. Doufal, že to překryje cigaretový dým. Zdena byla odnaučená kuřačka, z níž se na stará kolena stala zanícená obránkyně zdraví svého a také celé planety. Ještě chvíli čekal a když se ozvalo důraznější zaklepání, otevřel dveře.
“No to je dost! To je strašný, tys tady snad vystříkal celý sprej,” zalovila nosem ve vzduchu a podezřívavě si ho přeměřila, “nekouřil jsi tady?”
Karel neuznal za vhodné jí odpovědět a odešel se připravit k odchodu na výlet.
Nacpali se do auta a vyrazili směr les. Karel měl šílenou chuť na cigaretu a Zdena, zřejmě neuspokojena ranní záchodovou razií, si stěžovala, že má pocit, že v autě cítí cigaretový kouř, což ji nutí ke kašli a že to není zdravé ani pro ty děti. Květa se snažila matku uklidnit tím, že v autě nikdo nekouří, takže to není možné. Karel se rozhodl, že se vůbec do debaty nebude zapojovat. Věděl sice, že kouření škodí zdraví a že by s tím měl přestat, ale potřeba sem tam si zapálit vždycky zvítězila. Speciálně ve chvílích vyššího nervového vypětí jako třeba teď. Karolíně se podařilo polít babičku trochou limonády, takže se téma zase změnilo.
Cesta naštěstí netrvala dlouho. Za neustávajícího Zdenina monologu Karel zaparkoval vůz na kraji lesa a s pocitem úlevy vystoupil z vozu. Nadechl se prosluněného lesního vzduchu a zalitoval, že tu není sám. Každý člen rodiny dostal do ruky košík a vyrazil do lesa. Karel se držel mírně vzadu a vzdálenost nechával cíleně narůstat. Děti pobíhaly po lese, sem tam nosily nalezené houby, které babička zase z košíku vyhazovala a celkem bezúspěšně se snažila děti naučit, jaké houby do košíku nepatří.
Zakouřil bych si, pomyslel si smutně Karel. Utajená krabička hřebíčků do rakve bohužel zůstala na polici doma. Skupina před ním se zatím vzdálila natolik, že už nerozeznával jednotlivá slova. Díval se kolem sebe a užíval si samoty. Zastavil se u keříku s borůvkami, když se zvedal z podřepu, všiml si v dálce pěkného hříbku. Zamířil směrem k němu a skloněn k němu se rozhlížel po jeho brášcích. Brášky nenašel, ale srdce mu zaplesalo. Na pařezu objevil krabičku cigaret a dokonce i zapalovač. V první chvíli ho napadlo, že je to past, kterou mu připravila tchýně. Nenápadně se rozhlédl a zapátral, jestli jej odněkud nesleduje. Nikde nikdo, zdálky bylo slyšet štěbetání dětí.
Rychle si sedl na pařez a zapálil si cigaretu. S potěšením natáhl lahodný kouř do plic a v duchu poděkoval neznámému sklerotikovi, který si tu v honu za plody lesa krabičku zapomněl. Zavřel oči a naslouchal svému okolí. Mezi stromy profukoval vánek a šumění stromů jej uklidňovalo. Cítil se skvěle.
Najednou se za jeho zády ozval řev.
“Ježiši Kriste!”
Zdenin hlas poznal okamžitě. Lekl se tak, že mu cigareta málem vypadla z ruky. Dostal vztek a otočil s směrem, odkud ji zaslechl. Tchýně tam stála s vytřeštěnýma očima a popelavou tváří.
“Snad se toho tolik nestalo...,” naštvaně sykl Karel,” snad není potřeba takový tyjátr!”
Zdena však vůbec na jeho slova nereagovala a Karel si všiml, že se dívá někam nad jeho hlavu. Podíval se nad sebe a cigareta mu vypadla z ruky opravdu. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že se dívá na podrážky bot oběšence, který se nad ním v lehkém vánku pohupoval. Během, zlomku vteřiny se spojil krabičku cigaret a nebožáka nad sebou a snídaňová vajíčka okamžitě poslal do mechu. V tu chvíli mu bylo jasné, že to byla i jeho poslední cigareta.
Donutil se k mírnému úsměvu a přikývl. Nacpal si do pusy další sousto a pomyslel si, že on si to nemyslí.
Po snídani se začali připravovat na výlet. Karel se na chvíli ukryl na záchodě. Z tajného místečka na horní polici vykouzlil krabičku cigaret a zapálil si. Pustil větrák a užíval si chvíli klidu. Ještě nevykouřil ani polovinu cigarety a už na něj ťukala Zdena.
“Karle, co tam děláš? Nejsi tady sám!”
“No jo, už jdu,” otráveně zamručel a cigaretu hodil do mísy. Znovu spustil větrák a místnůstku zaplnil osvěžovačem vzduchu. Doufal, že to překryje cigaretový dým. Zdena byla odnaučená kuřačka, z níž se na stará kolena stala zanícená obránkyně zdraví svého a také celé planety. Ještě chvíli čekal a když se ozvalo důraznější zaklepání, otevřel dveře.
“No to je dost! To je strašný, tys tady snad vystříkal celý sprej,” zalovila nosem ve vzduchu a podezřívavě si ho přeměřila, “nekouřil jsi tady?”
Karel neuznal za vhodné jí odpovědět a odešel se připravit k odchodu na výlet.
Nacpali se do auta a vyrazili směr les. Karel měl šílenou chuť na cigaretu a Zdena, zřejmě neuspokojena ranní záchodovou razií, si stěžovala, že má pocit, že v autě cítí cigaretový kouř, což ji nutí ke kašli a že to není zdravé ani pro ty děti. Květa se snažila matku uklidnit tím, že v autě nikdo nekouří, takže to není možné. Karel se rozhodl, že se vůbec do debaty nebude zapojovat. Věděl sice, že kouření škodí zdraví a že by s tím měl přestat, ale potřeba sem tam si zapálit vždycky zvítězila. Speciálně ve chvílích vyššího nervového vypětí jako třeba teď. Karolíně se podařilo polít babičku trochou limonády, takže se téma zase změnilo.
Cesta naštěstí netrvala dlouho. Za neustávajícího Zdenina monologu Karel zaparkoval vůz na kraji lesa a s pocitem úlevy vystoupil z vozu. Nadechl se prosluněného lesního vzduchu a zalitoval, že tu není sám. Každý člen rodiny dostal do ruky košík a vyrazil do lesa. Karel se držel mírně vzadu a vzdálenost nechával cíleně narůstat. Děti pobíhaly po lese, sem tam nosily nalezené houby, které babička zase z košíku vyhazovala a celkem bezúspěšně se snažila děti naučit, jaké houby do košíku nepatří.
Zakouřil bych si, pomyslel si smutně Karel. Utajená krabička hřebíčků do rakve bohužel zůstala na polici doma. Skupina před ním se zatím vzdálila natolik, že už nerozeznával jednotlivá slova. Díval se kolem sebe a užíval si samoty. Zastavil se u keříku s borůvkami, když se zvedal z podřepu, všiml si v dálce pěkného hříbku. Zamířil směrem k němu a skloněn k němu se rozhlížel po jeho brášcích. Brášky nenašel, ale srdce mu zaplesalo. Na pařezu objevil krabičku cigaret a dokonce i zapalovač. V první chvíli ho napadlo, že je to past, kterou mu připravila tchýně. Nenápadně se rozhlédl a zapátral, jestli jej odněkud nesleduje. Nikde nikdo, zdálky bylo slyšet štěbetání dětí.
Rychle si sedl na pařez a zapálil si cigaretu. S potěšením natáhl lahodný kouř do plic a v duchu poděkoval neznámému sklerotikovi, který si tu v honu za plody lesa krabičku zapomněl. Zavřel oči a naslouchal svému okolí. Mezi stromy profukoval vánek a šumění stromů jej uklidňovalo. Cítil se skvěle.
Najednou se za jeho zády ozval řev.
“Ježiši Kriste!”
Zdenin hlas poznal okamžitě. Lekl se tak, že mu cigareta málem vypadla z ruky. Dostal vztek a otočil s směrem, odkud ji zaslechl. Tchýně tam stála s vytřeštěnýma očima a popelavou tváří.
“Snad se toho tolik nestalo...,” naštvaně sykl Karel,” snad není potřeba takový tyjátr!”
Zdena však vůbec na jeho slova nereagovala a Karel si všiml, že se dívá někam nad jeho hlavu. Podíval se nad sebe a cigareta mu vypadla z ruky opravdu. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že se dívá na podrážky bot oběšence, který se nad ním v lehkém vánku pohupoval. Během, zlomku vteřiny se spojil krabičku cigaret a nebožáka nad sebou a snídaňová vajíčka okamžitě poslal do mechu. V tu chvíli mu bylo jasné, že to byla i jeho poslední cigareta.
(verze 0.9)
24.6.2013 v Plzni
24.6.2013 v Plzni
