čtvrtek 14. června 2012

Porcie Coughlanová (komorní scéna DJKT v Plzni)

Je velmi těžké nějak popsat příběh, který se ve dvou hodinách odehrává na jevišti před poloprázdným hledištěm. Můžeme sledovat příběh ženy, která slaví třicáté narozeniny. Chová se nepochopitelně šíleně, pije, nestará se o své děti, nenávidí svého bohatého manžela, nenávidí svoji matku i otce, je ponořena sama do sebe a něčím se trápí. Postupně zjišťujeme, že je jednou z dvojčat. Její bratr před patnácti lety utonul v místní řece a ona se s tím stále nemůže vyrovnat. Chodívá k řece, kde utonul a dlouze tam rozjímá. Její okolí její posedlost nechápe a snaží se jí korigovat. Postupně se začínáme dozvídat, že Gabriel neutonul náhodou, že dvojčata byla plodem incestního vztahu rodičů, nakonec i že sama dvojčata mezi sebou udržovala sexuální vztah. Navíc se odkrývají zvláštní a pokřivené vztahy mezi ostatními postavami. Celý děj spěje k celkem předvidatelnému konci již na konci prvního dějství. Po přestávce přichází druhá část, kde se zodpoví poslední otázky.

Porcie Coughlanová je hra, která zasáhne svou syrovostí a tématem. Navíc v provedení komorní scény DJKT získává poetický ráz, skvěle je zde ztvárněno ovlivňování Porcie zpěvem svého utonulého bratra. Za obrovskou pochvalu stojí výborná herecká práce Andrey Černé v titulní roli. Andrea na jevišti opravdu záři. Navíc se režisérovi podařilo herecky vybičovat i její kolegy. To vše v kombinaci s výborn ěnavrženou scénou, kostýmy a hudební složkou dalo dohromady představení, které i po skončení ve vás zanechá drobný neklid a zvláštní pocit.


Líto je mi pouze herců, kteří hrají pro poloprázdný sál. Bohužel si představení navzdory své kvalitě nedokázalo zřejmě najít cestu za plzeňským divákem. Zřejmě je to tím, že není příliš zvyklý, aby se mu "jeho" komorní divadlo nepodbízelo líbivými muzikály, operetkami, veselohrami a tradičními komediemi Antonína Procházky. Doufám, že bude takových představení přibývat a ty "usedlé předplacenkové" diváky nahradí diváci otevření.

Zdroj obrázků: topzine.cz, i-divadlo.cz

sobota 9. června 2012

Černá historka

Začíná to jako černá historka.

Jeden člověk se ráno probudil a přestože měl předchozího dne bouli, ráno ho šíleně bolela stehna. 

Co se stalo?

Jistý muž, mladý, víceméně vzdělaný a nepochybně velmi oblíbený ve společnosti (kdopak to může být? :-) ) připravoval alkoholovou bouli. Jelikož byl chvíli bez dozoru a chtěl, aby všechno bylo bezchybné a protože neměl s přípravou boule potřebné zkušenosti, do připraveného ovoce nalil celou láhev rumu. Poté dorazil vrchní kontrolor Jirka a ujistil mě (tak a mladý muž je odmaskován! :-D), že takto silné to nebude dobré, abych to trochu slil a dolil perlivou vodou a džusem. Uposlechl jsem a dvě deci odlité tekutiny vyzývavě stály na kuchyňské lince. Jelikož jsem si, vzdělanec, dovodil, že už je to stejně naředěné ovocnou šťávou, takže to tak silné nebude, poslal jsem během chvilky, kam alkohol patří :-) Bylo to sladké, bylo to dobré. Rum mě nikdy neurazí.

Poté jsem se začal nořit do příjemné nálady opojení ovocnými výtažky :-) A najednou bylo ráno. A bolely mě nohy. A netušil jsem, jak je to možné !?

Řešení:

Má srážka s rumovou dvoudeckou mě postupně přibližovala k bezvědomí. Dále to znám jen z vyprávění. Kamarádka mě vzala pod křídlo a prošla se mnou celé Černice. Navíc jsem každých pár metrů musel dělat dřepy, abych to trochu rozdýchal. Když jsme se z vycházky vrátili, zakončil jsem slavný boulodýchánek neslavným ústupem do hajan. Ráno jsem měl okno jak výkladní skříň a neustále jsem nemohl přijít na to, čím to, že mě bolí ta stehna :-)

Kdo nemáte dosti umu,
nekoupejte pysky v rumu.
Když nemáte k pití vlohy
ráno z něho bolí nohy.


čtvrtek 7. června 2012

Známé hity na několik způsobů I - Neverending story

Fascinuje mě, kolik různých verzí jedné písně existuje, takže jsem se rozhodl zapátrat a občas umístit několik různých verzí jedné písně na svoje stránky.


Začněme titulní skladbou dětského filmu Nekonečný příběh:

Limahl - Neverending story

Tenhle klip mě opravdu překvapil, ani ve snu by mě nenapadlo, že onu podmanivou píseň zpívá pán s mopem na hlavě, inu proti gustu... :-D


Úspěch písně samozřejmě nemohl zůstat nepovšimnutý, takže u nás vznikla předělávka od Evy Hurychové se zcela nesouvisejícím textem Chybička se vloudí :-)

Eva Hurchová - Chybička se vloudí (1986)


Podmanivá a nezapomenutelná hitovka inspirovala samozřejmě i Leonu Machálkovou, která píseň využila na svém albu Film a muzikál.

Leona Machálková - Galaxie přání (1998)


Abych dal do placu i něco méně ulepeného, nabízím hard coververzi od skupiny New Found Glory.

New Found Glory - Neverending Story




A poslední, jejíž interpret je známý, je techno verze od Scootera.

Scooter - Neverending story (2008)



Ještě to existuje v dalších remixech a tanečních stylech. Snad jen v dechovce jsem to nenašel :-)


Máte ještě tip na další zajímavé verze tohoto hitu?

Jak vyděsit se v kině

Kdybyste se opravdu chtěli v kině vyděsit, nehty zarývat do červeného potahu sedačky a zavírat oči nezměrnou hrůzou, vřele doporučuji po zaplacení plného vstupného nakráčet do sálu  na promítání rodinného filmu Saxana  a lexikon kouzel.

Nevím, jak vy, ale filmy jako jsou Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka, Pane, vy jste vdova!, Což takhle dát si špenát  a některé další, považuju za perly naší kinematografie a čas jim vůbec neškodí. Jediné, co by jim škodit mohlo, jsou remaky a pokračování.

O pokračování příběhů Saxany se mluvilo už mnoho let, pokud si dobře vzpomínám, chvíli se snad pracovalo i na dvou konkurenčních projektech, pak bylo chvíli ticho, pak se objevila zpráva, že režisér Vorlíček natáčí něco s názvem Saxana a veletrh strašidel. Pak bylo opět pár let ticho (aspoň mi to tak přišlo) a najednou se vyrojily zprávy, že firma na speciální efekty nezvládla přípravu, takže se film musí přetáčet, dotáčet, přeanimovávat a kdovíco ještě.

Veškeré naděje v příjemný návrat čarodějnice zhasly s uvedením traileru. Nevím, nakolik příčetný byl režisér, který dokázal natočit tolik skvělých příběhů za použití geniálních "mechanických" triků, když odsouhlasil uvedení Saxany a lexikonu kouzel.


Ještě na začátku filmu jsem měl pocit (zapomněl jsem v tu chvíli na onen trailer), že by snad mohlo jít o důstojné pokračování. V příběhu Saxanky (Helena Nováčková), dcery Saxany (věčně zelená Petra Černocká) a Honzy (Jan Hrušínský) se ukazuje, že čarodějnice mohou ve světě lidí mít děti i v celkem pokročilém věku. Vzhledem k tomu, že po čtyřiceti letech už se původní herecké obsazení dá těžko využít, se děj zaplnil postavami novými - vilnou písavou tetou Irmou a jejím bratrem Evženem, případně postavami přeobsazenými. Ředitel čarodějnické školy Josef Bláha se proměnil v Josefa Somra, čarodějnickou učitelku, které Saxana před lety sežrala notes, typickým způsobem ztvárnila typově naprosto shodná Uršula Kluková (doufám, že ironie je čitelná :-) ).  Poslední ranou do vazu jsou postavy digitální. Když to tak pěkně frčí v Holyvůdu, ty počítačový animace, proč neoprášit staré kompy ze Slušovic a nezkusit totéž, že? Herci se tak potáci v prostředích, které byly původně jen zeleným plátnem a  koukají často úplně jiným směrem, než kde se objevují jejich digitální spoluherci.

To, že je film pro celou rodinu se pozná podle vilné tety Irmy, která celý příběh nedělá nic jiného, než přemýšlí, jak by si polepšila a sbalila toho nejmovitějšího a nejmocnějšího muže. Krom svémo mocného sex-appealu a šarmu využívá pro lov obětí mužského pohlaví kouzelné pihy. Nakonec v rámci své nerozhodnosti a hamižnosti zvolí kompromis a kouzlem se rozdělí do tří, aby mohla mít všechny tři. Pojme za muže ředitele čarodějnické školy, zlého komiksáka Crashmana (před lety se o něm mluvilo jako o Crackmanovi - asi od té doby zasáhl nějaký protidrogový útvar) a movitého nakladatele, jemuž momentálně nemůžu přijít na jméno a film už si kvůli tomu opravdu pouštět nebudu (Jiří Lábus).


K hercům snad ani není co říct. Je mi jich líto, že do toho šli. Jiřina Bohdalová nepřekvapila, v roli se našla a ve své podstatě celý film ukořistila pro sebe. Petra Černocká a Jan Hrušinský mi tam připadali jako páté kolo u vozu. Dětské herce ani nebudu komentovat.

Nevím přesně, jak vypadal původní námět pánů Macourka a Vorlíčka, ale doufám a velmi upřímně, že to, co se dostalo na plátna kin je tisíckrát předestilované a několikrát produkcí zmršené torzo. Nemůžu uvěřit, že by se Macourek chtěl podepsat pod takovou nudu.

Jak už jsem zmínil, strastiplná byla cesta pokračování Saxany za svými diváky. Nakonec se však i přes pár klopýtnutí a slepých uliček k divákům dopotácelo. Naneštěstí.



Takže krátké shrnutí:

Začátek filmu mě stále držel v naději, že to nebude tak špatné. Nakonec z toho byla bezduchá slátanina. Nechápu, jak si někdo mohl myslet, že se dá třičtvrtě celovečerního filmu pro děti a jejich rodiče natočit na zeleném pozadí a všechno podstatné dodat v počítači. Neustále na mě dotírá otázka, jestli by nebylo lepší místo počítačové generovaných postav využít živé herce, protože výsledek tohohle technologického experimentu působí tak trochu trapně. Doufám, že tohle šílené dílo, v němž není fantazie ani co by se za nehet vešlo, zmizí v hlubokém propadlišti dějin.

Vtipná recenze: http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/recenze/clanek.phtml?id=714550



Použité fotografie:  csfd.cz a aktualne.cz

úterý 5. června 2012

Pod jedlí


POD JEDLÍ
Josef Berka

V lesním stínu pod jedlí
potkal Týnu Nejedlý.
Vyznal Týně vroucně lásku,
chtěl ji vyvést na procházku.
Týna měla ale právě
chuť usednout v mladé trávě.
Nejedlého Kamila
o svých chutích zpravila.
Vidno jest, jak Nejedlý
pod jedlí je pobledlý.
Představa, jak s Týnou leží,
dá se se ctí zvládnout stěží
a tak Kamil naopak
zrudnul rázem jako rak.
Týna mírně uzardělá
sleduje, co to s ním dělá
a že měl jen elasťáky,
Týna zbledla, zrudla taky.
V lesním stínu pod jedlí
zjistil s hrůzou Nejedlý
že je Týna roztoužená
tak vzal nohy na ramena...

pondělí 4. června 2012

Bylo to poprvé…



BYLO TO POPRVÉ…
Josef Berka

Vešel jsem dovnitř a ona tam stála
Čekala bez hnutí možná se bála
Do nosu vkradla se tak známá vůně
Upřela na mě své hluboké tůně
Drobnými kroky já počal se blížit
Strach zda to dokážu začal mne tížit

Všechno mít za sebou bylo mé přání
Bok jsem jí pohladil zpocenou dlaní
Chtěl získat jsem důvěru aby mi věřila
Aby mi poklad svůj do dlaní svěřila
Krom roušky noci nás halilo ticho
Ruku jsem položil na její břicho

Ozvěny srdeční ke mě přes kůži dolehly
Prsty mé po křivkách jejích se rozběhly
Chvíli to trvalo pak přišla změna
Pod prsty vytryskla belostná pěna.
Koutky mé zdvihly se v upřímném úsměvu
Uvnitř jsem pocítil bezmeznou úlevu

Z dáli k nám dolehlo šumění splavu
Bylo to poprvé
.
.
.
.
.
co dojil jsem krávu



Poznámka:

Je tomu již pár let, co jsem tuhle básničku stvořil, a měl jsem teď chuť ji před znovuzveřejněním na blog upravit a opravit, ale nakonec jsem se rozhodl se nechat to tak, jak to je, ve stavu syrovém a autentickém   :-)