Cílem pracovní cesty se stalo univerzitní městečko Huddersfield, které leží pár kilometrů od Manchesteru. Spolu s kolegyněmi Lenkou a Katkou jsme vyrazili vstříc novým kontaktům a zkušenostem pracovníků místní projektové kanceláře. Žádný rozumný let bez přestupu se bohužel nepodařilo zajistit, takže nás cestou do Manchesteru čekal přestup v Amsterdamu.
Na letišti jsme se sešli něco po páté a hrdinně vyrazili k odbavení zavazadel. Děvčata měla kufry celkem lehké, já dosáhl dvaceti kilogramů, což mě trochu zarazilo. Řekl jsem si v duchu, že jsem si možná neměl brát náhradní kalhoty, tričko na každý den a jako rozmařilost mi přišla hygienická taška. Pak jsem si vzpomněl, že vezu nějaké propagační materiály naší univerzity, s čímž jsem se kolegyním ihned pochlubil, aby to nevypadalo, že jsem si doma z rozmaru zabalil koně. Bohužel jsem zjistil, že obě vezou propagační materiály také, navíc i becherovku a oplatky. Usoudil jsem tedy, že pánské spodní prádlo prostě musí vykazovat větší hustotu materiálu a taky je na něj tak nějak větší spotřeba látky.
Poučen z předchozích cest přistoupil jsem obezřetně ke kontrole své osoby a příručních zavazadel k ní náležejících. Světácky jsem odhodil pásek, z kapsy vylovil mobil, z batohu vytáhl notebook, nabíječku, nabíječku na mobil, čtečku knih, počítačovou myš, MP3 přehrávač, no byla toho hromada, co málem neprojela rentgenem, abych po průchodu bezpečnostním rámem opět veškeré vybavení ládoval zpět do batohu. Trochu škodolibou radost jsem měl z toho, že kolegyně se musela zouvat, protože jí pípaly boty. Taky se mi ulevilo, že paní, co stála za detekčním rámem s gumovými rukavicemi a odhodlaným pohledem, nakonec k žádné hloubkovější kontrole nepřistoupila.
Let do Amstru proběhl celkem v pohodě, možná mě trochu znervózňovali dva chlapíci, co seděli hned před námi a při startu si společně předčítali bibli z mobilu. K svačince byl sendvič se sýrem a dijonskou hořčicí. Mňam.
V Amsterdamu se mi má malinká škodolibá radost vrátila, takže v Amsterdamu jsem musel do ponožek při kontrole i já :-) Asi měli citlivější rám, nebo jsme někde vyšlápl napínáček. Navíc měli mnohem víc kastlíků na věci, takže veškeré mé příruční příslušenství se rozdělilo do asi čtyř plastových krabic. Poté co jsem z pásu sebral zrentgenované boty a zmateně začal opět cpát věci do batohu ve strachu, abych nic nezapomněl, případně o něco nebyl připraven stejně zmatenými spolucestujícími, jsme se opět nalodili do ocelového ptáka. Tentokrát na palubě byla letuška, která se tvářila nevlídně. Její školení v chování v krizových situacích v žádném případě nepůsobilo tak, že by případně stála o to, aby se někdo zachránil. Další minus u mě získala, když už s úsměvem nabízela vafli nebo snack. To, že snack jsou ve skutečnosti chipsy s příchutí goudy v provedení mini a v počtu čtyři a půl kousku na pytlík, se projevilo až ve chvíli, kdy se sáček otevřel. Místo kulinářského zážitku se dostavilo zcela zklamání, každý přece ví, že láska k létání prochází žaludkem :-)
Po veselém nakupování lístků na vlak, abychom se dostali do Huddersfieldu jsme přiběhli na peron, zeptali se pana průvodčího, co koukal z posledního vagonu, jestli ten vlak jede do Huddersfieldu. Pán se mile usmál a když jsme zkusili nastoupit a neotevřely se dveře vagónu, vlak odjel bez nás i s usmívajícím se panem průvodčím. No nic, za půl hodiny jel další. Vystupovat jsme měli druhou zastávku, takže jsme díky tomu, že vlak se pohyboval rychlostí splašeného hendikepovaného hlemýždě, dorazili do cíle už po padesáti minutách. A to nás ještě čekalo hledání našeho hotelu. Ale o tom až příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat