Rozsvěcení stromu vánočního

Rozsvícení vánočního stromu jsem si vždy představoval jako poklidnou oslavu a oficiální zahájení předvánoční doby. Už jsem se zúčastnil pražského rozvěcování a pamatuju si z toho jen to, jak jsme se tlačili asi hodinu uličkou na náměstí a pak jsme byli proudem unášeni uličkou od náměstí. Po kouzelné atmosféře ani vidu ani slechu.

Na plzeňské rozsvícení jsem jel s představou poklidnější akce. Plnou třináctku jsem přikládal nedělnímu hokeji, který shodou okolností probíhal. Na náměstí jsme dorazili o více než hodinu dříve a lidí již bylo celkem dost. Vystáli jsme si krátkou frontu na svařák a setkali se s přáteli. Lidí zhusta přibývalo. Druhé svařákové kolo už bylo trošku náročnější. Vůbec se někam prodrat, vystát mnohem delší frontu, dávat si pozor na nohy a nepropadat panice, vyžadovalo čím dál větší trpělivost a klid v duši.

Na pódiu se mezitím odehrávala jakási vánoční hra, což víme jen z doslechu, na jeviště jsme neměli šanci ani dohlédnout, natož se k němu prodrat. Poslední křížová výprava za svařákem už byla téměř bojem o holý život a zdravý rozum. Lidé se tlačili jak o život, v davu popojížděly pološílené maminky s kočárkem, občas se kočárek objevil i nad hlavami ostatních Plzeňanů. Potkali jsme dokonce slušně zkrvaveného pána, který zřejmě ventiloval s někým v davu svoji nespokojenost s hustotou osídlení náměstí v ten konkrétní čas.

Beznadějně jsme uvízli v davu a z rozsvěcovaného stromu jsme přes maringotku s cukrovinkami viděli jen špičku. V tu chvíli se tlak směřující do středu náměstí změnil na tlak směřující směrem ven. Takže jsme si počkali pár minut, došli se v klidu podívat ke stromku, na oslíka a zaposlouchali se do hudebního programu, který následoval, prokládaného hlášením o ztracených dětech, které čekají u pódia.

Já nevím, asi jsou pro mě tyto masové akce příliš masové. Bohužel si až do Vánoc nebudu moci jít koupit ani rohlík, abych nebyl obklopen davem lidí, kteří touží v klidu a míru oslavit Vánoce a klidně se s bližním svým do krve servou o poslední zlevněnou bonboniéru v regálu.

Pygmalion (DJKT v Plzni) - 7.11.2012

Většina jistě zná klasický příběh G.B. Shawa o profesoru fonetiky, který se vsadí se svým kolegou, že dokáže za šest měsíců z obyčejné pouliční květinářky, která mluví jak dlaždič, vychovat dámu s vystupováním a představit ji na významném plese aniž by někoho odhalil její prostý původ.

Podle divadelní hry vzniklo několik filmových adaptací. Nejznámější je však bezpochyby muzikálová verze z roku 1964 uvedená pod názvem My Fair Lady. V roli Lízy Doolittleové zazářila Audrey Hepburn (zpěv zajistila americká sopranistka Marni Nixon).

V Plzni se činoherní soubor pustil do zpracování tohoto klasického díla s vervou a nadšením. V titulní roli se objevila nová posila plzeňské scény Markéta Frösslová. Jako obvykle se své role vynikajícím způsobem zhostil Martin Stránský. Představení bylo svižné, vtipné a zajímavé. Kdysi jsem měl možnost vidět nastudování Stavovského divadla a nemohu říct, že by to naše plzeňské nějak pokulhávalo. Naopak jsem byl příjemně překvapen výkony pana Muchy a paní Švábové.

Podtrženo a sečteno: Ačkoli jde o klasiku, rozhodně nejde o nudnou klasiku.

Více informací na stránkách DJKT v Plzni.

Adéla ještě nevečeřela (DJKT Plzeň)

Ve středu jsme vyrazili opět do divadla. Tentokrát byl na programu v rámci předplatného muzikál Adéla ještě nevečeřela. Musím přiznat, že jsem část písniček již slyšel z CD, které vzniklo z pražského představení. Byl jsem zvědavý na nastudování v Plzni.

Musím říct, že jsem byl příjemně překvapený. Už od začátku se příběh odvíjel celkem svižně a nebyla nouze o veselé momenty. Samozřejmě se člověk neubrání srovnání s legendárním filmem, ale musím říci, že jsem se necítil ani chvíli ošizený. Je pravda, že mi první dějství ubíhalo takovým tempem, že už jsem ani nečekal přestávku. Po přestávce mi příběh už přišel trošku natahovaný a zdálo se mi, že už nemá spád, ale třeba to byl jen můj dojem.

Musím říct, že příjemným osvěžením byl Jiří Langmajer, který byl v roli zákeřného barona von Kratzmar geniální. Je pravda, že ta role záporňáka je velmi vděčná. Navíc zpívá moji nejoblíbenější písničku z tohoto muzikálu :-)

Závěrem řečeno, bylo to příjemné představení, možná ne extra umění, ale milé setkání s klasickým příběhem.

Zápisky z Brightonu - Den první

Sice o pár měsíců později a tím pádem zkresleněji a s větším nadhledem bych rád zdokumentoval svůj studijní pobyt v Brightonu. Vzhledem k časovému odstupu hrozí, že v následujících textech budou polopravdy a dezinformace, což by vám nemuselo vadit, když jste tam nebyli :-)

Odlet do Brightonu proběhl téměř bez potíží. Téměř, protože když jsem ráno vstal, zjistil jsem, že mám asi tak dvojnásobný palec pravé nohy rudé barvy a mám problém došlápnout.

Jirka mě dovezl na letiště, kde jsme se srazili s děvčaty. Let samotný proběhl bez jakýchkoli komplikací. Po přistání jsme nasedli na vlak směr Brighton. Je pravda,že jsme trochu bojovali s nákupem lístku v automatech, ale nakonec se vše podařilo. Zajímavé zjištění bylo, že s kufrem se vlakem v Anglii cestuje dost špatně. Oni vám nemají takové krásné úložné prostory nad hlavami cestujících jako u nás. Teda mají, ale tam se vejde tak aktovka, ale rozhodně ne dvacetikilový loďák. Nebudu nic zastírat, mírně jsme překáželi a pohodlí s kufry narvanými mezi sebou si taky moc neužili.

Příjezd do cíle byl slavnostní, přestaly fungovat odchozí turnikety, takže jsme s kufry byli propouštěni přes nějakou zřízenkyni, která nám kontrolovala lístky tím, že nám je vzala a natrhla. Když jsme se u východu sešli, zjistili jsme, že lístky budeme potřebovat do cesťáku, takže jsme se tam proti davu zase k paní kontrolorce vraceli a naší cizelovanou angličtinou vysvětlovali, že potřebujeme lístky zpátky. Moc nám nerozuměla, moc to nechápala, leč nakonec jsme lístky získali.  Asi nebyly naše, ale alespoň byly.

Další dobrodružství nás čekalo při hledání ubytování. Měli jsme adresu, měli jsme mapu. I tak nám dělalo problém najít tu nejlepší cestu. Lenku zlobil kufr, mě palec. Konečně jsme dorazili do cíle (poté, co jsme obešli celý Brighton). Cíl zvenku vypadal jako taková luxusnější kolej. Zevnitř už to tak luxusní nebylo. Nejvíc nás překvapilo, že ačkoli jsme žádali, abychom bydleli co nejblíže u sebe, každý z nás byl umístěn do pokoje v jíném patře v jiném křídle. Bez použití mobilního telefonu jsme se k sobě neměli šanci dostat, protože každé křídlo bylo odděleno dveřmi, přes které se dostal jen ubytovaný v tom konkrétním křídle. Naše vize společného vaření se začala rozplývat.

Pokoj - taková židle tam samosebou nebyla. Ale zásuvek na zkoušení adaptéru spousta :-)

Inu, ubytovali jsme se. Můj pokoj byl v přízemí, výhled do uzavřeného dvorečku. Můj hlavní objev byl, že jsem v zápalu balení zapomněl drobnost jako je sprchový gel. Poté, co jsme si částečně vybalili, jsme se sešli, abychom udělali prvotní průzkum města. Bylo pěkné počasí, obešli (v mém případě odkulhali) jsme si to tam, našli jsme svoji jazykovou školu a vydali se směrem "domů". Naše cesta směrem na kolej vedla takovou uličkou, kde postávali takoví divní týpci, středního věku, takoví trochu bouchači s pivním bříškem. Trošku jsem měl strach, aby mě a tři příslušnice něžného pohlaví nečekaly nějaké potíže. Postávali na chodníku v hloučcích, popíjeli pivko, takže jsem z toho měl takový divný pocit. Pak jsem si všiml vlajky s medvědí tlapkou a bylo jasno :-) Děvčata se problémů bát nemusela :-D

Hlavní naší touhou byl samozřejmě zprovozněný internet. V informacích sice byla informace o wi-fi, ale ta nebyla úplně pravdivá. Vyrazili jsme pátrat na recepci, co s internetem. Dostali jsme kabel, přihlašovací jméno a heslo a návod k nastavení připojení. Každý z nás se vydal do svého pokoje. Pěkně jsem na svém notebooku všechno udělal podle návodu, bylo to pěkně složité, asi desetkrát jsem musel restartovat (dobře, trochu přeháním), pak to chtělo pořád heslo, no prostě uživatelská lahůdka. Nakonec se to rozběhlo. Poté jsem s hrůzou zjistil, že půjčená redukce do zásuvky mi nejde do místní zásuvky zastrčit. Pokoušely se o mě mdloby. Dva týdny bez spojení do Čech mi přišlo jako přílišný trest za mou naivitu, že adaptéry prostě fungují. Po asi 30 minutách tlačení, hekání, ohýbání kolíků a sprostého nadávání v češtině se mi podařilo adaptér vtlačit do zdířek. S pocitem vítězství jsem si úlevně vydechl. Poté, co jsme se sešli a já si postěžoval, na obtížnost připojení k webu a bojem s adaptérem se na mě děvčata udiveně podívala s tím, že nic nenastavovaly, připojily, zadaly jméno a heslo a jely. No, ještě, že jsem ten aj(e)ťák :-D

Takže jsme šli spát.