Karkulka (1/4)

KARKULKA

Josef Berka

I.

Tmavá lesní pěšina, vedle pěšiny stojí velká houština.

Vypravěč:          

Ukryta v lesích je malebná vesnička

V ní bydlela ošklivá Červená Pepička.

Po dítku toužila, hledala pomoci,

Po kraji chodila, bloumala do noci.

Po lesní pěšině vrávorá cizí muž

brouká si, poznat je, že požil mnoho už.

Pepička:                         

Hele ho, cizince, jak si tu vrávorá,

Poslyšte, pane, proč chodíte dokola?

Cizinec:           
Z hospůdky na návsi vyšel jsem do polí,

V temnotě zabloudil, ztratil se v okolí.
Já nejsem tu zdejší a cesty se klikatí,
Doufal jsem zbytečně, že cestu zpět neztratím.
Snad zlý duch na mě si nastražil osidlo,
Teď ještě ke všemu seslal mi strašidlo.
Co chceš, ty nevzhledná královno lesních víl?

Pepička:                           
No tak já chci, abys na rty mě políbil!

Cizinec:             
Tohle je zákeřné, mám líbat obludu,

Slibuju na duši, už nikdy pít nebudu.

Zneužit, pohaněn, napospas silám zlým,

Dnes v noci, dá-li Bůh, k dětem se navrátím.

Pepička:                           
Tak co bude s hubičkou? Já shořím touhou snad,

Cizinec:
Počkejte chviličku, musím se odhodlat
V hlavě mi z opičky začíná dupat slon,
Chtěl bych si rozpustit ve vodě celaskon.

Pepička:
Když splníš podmínku bez marných prodlení

Sama tě zavedu k prvnímu stavení

Cizinec:
Nu dobrá teď vidím už poslední překážku

Co když vás políbím a dostanu vyrážku?

Pepička:
Tak to by stačilo, přestaň už s plky,

Nebo tě nechám na večeři s vlky!

Vypravěč:
V houští to zapraská, mlha se zvedá,

Ze křoví vykoukla vlčice šedá,

Vycení zuby a nejsou to perličky,
Vidno, že někde si zlomila jedničky.

Vlčice:
Á, vidím večeři, teď  kosti vám zlámu

Vypravěč:
Pepka jí z rozběhem nakopla tlamu

Vlčice:
Jau, to ši pšehnala, chvup můj je v pvachu,
Ža to tě potleštám, žít budeš v štlachu.

Vypravěč:
Mihla se houštinou a zmizela náhle,
Pak zaslechli vytí tak bolestně táhlé.

Pepička:
Nemá si začínat, měla být zticha,

Teď s vesnickým zubařem dát musí si spicha.

A co bude s polibkem, můj švarný hochu?

Pot z čela otři a osměl se trochu!

Cizinec:
Jak vidím tak skutečně úniku není,
Než k téhle se přiblížit dát jí políbení.
Tak, Honzo, osměl se, polib ji na rty,
Když osud tak blbě rozdal ti karty.

Vypravěč:
Pepička přitáhla cizince k sobě
Začal se dusit po kratičké době.

Pepička:
To ti byl polibek, ty jsi celý říčný

Cizinec:
Myslím, žes zlomila mi kostičku klíční.

Pepička:
Teď prozraď mi, prosím tě, tvé ctěné jméno

Cizinec:
Jméno Jan Karkulák jest mi přisouzeno.

Pepička: 
Honzíček Karkulák, to jméno beru,
Karkulkou nazvu svou čekanou dceru.

Cizinec:
Ty čekáš děťátko?  A heleme se!

Máš doma být s manželem, ne lítat v lese.

Pepička:
Žádný muž nečeká u mého stolu,

To miminko, Honzíčku, čekáme spolu.

Cizinec:
Ty chceš mi namluvit, že našich rtů spojení
Vyvolá za devět měsíců zrození?

Pepička:
Dnes je noc kouzelná, úplněk září,
přijmi tu novinku s veselou tváří.

Cizinec:
Ty chceš mi namluvit, že všechno je oukej?

To až zjistí žena má, řekne mi: „Koukej,
Sbal všechny svý saky a vem taky paky,
Zjisti na nádraží, jak jedou ti vlaky.“

Pepička:
Tvá manželka nemusí o ničem vědět
Jen měsíc nemluvný je tajemství svědek

Vypravěč: 
Cizinec nemeškal ni malou chvíli
v mžiku ho křoviny u cesty skryly.

Za devět měsíců, přesně tolik to trvalo,
Než dítě narudlé poprvé zařvalo.
Karkulka rostla jak z vody a zlobila
Už od osmi docela obstojně  mluvila,
Jak vychovat dceru svou Pepička věděla,
Ve druhé třídě jen sedmkrát seděla.
Pepička Karkulku jak mohla živila,
Že o ní se postará jí tisíckrát slíbila.
Volala sestřence z Řáholce Mance
Ta z fleku jí sehnala prácičku v bance.
Tak dlouho už Pepička nesešla z cesty,
Před sejfem začaly svrbět jí prsty
Vybrala sejf a vyjedla lednici
Proto ji zavřeli ve státní věznici.

Karkulka zvrhla se, chytla se party,
Po nocích hýřila, hulila sparty.
Dětičky ve třídě začala týrat,
Z cigaret oharky musely sbírat.
Dávno už Karkulka nebyla poupě
v domečku rozběhla drogové doupě.
To byla pro úřad poslední záminka
Karkulce přijela náhradní maminka.
Dcerunku srovnala, jak jen se patří,
Z baráku kámoše vymetla na tři.
Tak si tam žily v chaloupce nad strání
Každý den úsměvem vítaly svítání...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

Jak jsem strýčkoval na plný úvazek

Ve středu jsem se chystal Prachatic, abych si vyzvedl neteř Gábinku a vzal ji do Plzně na prázdniny. Vzhledem k tomu, že vlakem v poslední době skoro nejezdím, nepodivil jsem se příliš, že z Plzně do Nepomuku je výluka. Trošku víc jsem zdvihl obočí nad cenou zpáteční jízdenky, ale čert to vezmi, ještě že děti jezdí zdarma. Čekání na odjezd jsem si ukrátil typicky nádražně, došel jsem si do bufetu na telecí párek s hořčicí, využil sociální zařízení, v místní trafice jsem zakoupil Sluníčko a Méďu Pusíka, u kterých jsem usoudil, že by mohly děvčátko ve věku dva a půl roku zabavit a vyrazil na parkoviště před nádražím, odkud se rozjížděly autobusy.

Prachatice

Cesta ubíhala velmi klidně, žádné potíže, zpoždění nakonec žádné nebylo a ve vlaku bylo celkem příjemné klima. Většina populace zřejmě upustila od cestování s Českými drahami, takže nebyl ani problém se pohodlně usadit a sledovat krajinu.

V Prachaticích už mi Gábinka mávala z okna. Trošku jsem čekal, že se jí bez maminky nikam nebude chtít, ale k mému překvapení se vůbec nevzpírala, takže jsme se bafli za ruku a vyrazili směr nádraží. Začal jsem svůj sluchový aparát ladit na projevy malé holčičky. Postupně mi cestou na nádraží vysvětlila, kde všude s maminkou byla (potraviny, banka, hřiště). Každou větu prokládala nevinnou otázkou "A kde je mašinka?" Pokaždé jsme jí vysvětlil, že mašinka už bude za chvíli. Což ji uklidnilo jen na chvíli a otázka přišla znova a znova a znova :-)

Konečně jsme dorazili na nádraží. Vlak po chvilce čekání dorazil. Posadili jsme se a přišla paní průvodčí. Už v Plzni jsem pro Gábinku dostal dětskou jízdenku. Tak ji hrdě vyndala z batůžku a paní průvodčí jí s úsměvem dala ještě jinou, s jiným obrázkem. Pak jsme začali papat rohlík. Člověk by nevěřil, co je malé dítě schopné během pojídání rohlíku stihnout říct a osahat svýma malýma ručičkama. Otázky různého typu se neustále opakovaly a v nich se začalo objevovat zrádné PROČ? "Vystupuje paní..." ukázala přes okno. "Ano, vystupuje," rozvíjel jsme dialog. "A proč?" "Protože už nechce jet dál..." "Hmmm, a proč?" "Protože už tady asi bydlí."  "A proč?" Ztichl jsem. Rohlík zmizel jen z jedné čtvrtiny a šel zpět do batůžku. Naopak přišel na řadu Tic Tac, který měla na cestu. "Bonbonek," prohlásila rozkošnicky a jala se bonbonek vysypávat do ručičky. Jelikož jsem viděl, že půlce bonbonků hrozí skončit pod sedačkou, zasáhl jsem a do ruky jí dal dva bonbonky. Než je donesla do pusy skončil jeden z nich v mezeře mezi sedačkami. Začala ho osvobozovat, tak jsem jí ho zabavil a vyhodil do koše.

Abych odpoutal pozornost od plýtvání bonbonky, vytasil jsem se s triumfem v podobě časopisů. K mému překvapení ji nijak moc neuchvátily. Listování způsobem "chytnu deset stránek, otočím najednou, chytnu deset stránek, otočím najednou, hele konec časopisu, otrava, nebyl by bonbonek?" mě trochu zneklidnila. Moje výchovné popisování obrázků nedělalo na Gabču sebemenší dojem a tak jsme sundali botičky a vylezla si na sedačku, aby sledovala, co se děje venku. Tak opatlané sklo asi na dráze už nikdy mít nebudou :-) Naštěstí si za nás sedl nějaký šťastný pár s kufry, takže Gábinka je docela dlouho pozorovala škvírou mezi sedačkami. Než ji začalo špehování nudit, přišel čas přestupu. O počtu otázek začínajících kouzelným proč už se ani nebudu zmiňovat, přestal jsem je počítat.

V Číčenicích jsme čekali na rychlík, ten přijel cobydup a jeli jsme dál. Tentokrát jsme seděli v kupé s jednou postarší paní, kterou Gábinka po očku sledovala a mezitím přemýšlela, čím by si zpestřila cestu. Časopisy jsem už ani nezkoušel, za vydatného opatlání sebe sama dokázala sníst další kousek rohlíku a to zřejmě jen kvůli tomu, aby se mohla zase vrhnout na bonbonky. Tentokrát se nám zakutálely jen dva. Pak jsme si hráli na bafanou za závěsem, což nás zaměstnalo na docela dlouhou dobu. Poté jsme spolu neustále licitovali o to, jak daleko může v chodbičce vlaku jít sama. Paní asi byla trošku nervozní, naštěstí za chvíli vystoupila a kupé bylo jen naše, což v Gábince vzbudilo organizátorské pudy a v jednu chvíli postupně všechny opěrky sklápěla dolů a pak zas nahoru. Její panování skončilo v Nepomuku, kde jsme opět mířili přestupovali na výlukový autobus.

Cesta autobusem uběhla celkem rychle. Zkoušeli jsme bezpečnostní pás, jak hlasitě a kolikrát se dá bouchnout vyklápěcím stolečkem a jak dlouho se dá vydržet zírat na cizí holčičky s medvídkem přes uličku naproti. Únava z cestování zredukovala otázky typu proč a zvýšil se počet otázek typu kdy už tam budeme. Navíc jsem pochopil, že další oblíbená slova budou bazén, klouzačka, koník.

Gábinčino nadšení vzbudily jezdící schody, a tak jsme jeli nahoru a dolů a pak zase nahoru za strejdou Jirkou do práce. Tam se svezla výtahem, dostala čokoládu, přičemž na otázku "Jak se říká, Gábinko?" odpověděla "Prosím". Pak si dala ještě trochu tvarohového dortu a podívaly se na ní tety a strejdové ze všech kanceláří kolem. Pak jsem ji nechal ve strejdově péči, protože jsem musel na rehabilitace.

Po necelých dvou hodinách jsem se za nimi stavil na tenisovém kurtu, kde sledovala další strejdy hrát tenis. Vzhledem k pokročilé hodině jsme se nechali odvézt domů a přišla fáze koupání. Největší úspěch měla stříkací pistole. Po koupeli a povinném synchronizovaném čištění zoubků ("Pepíček čisti taky") jsem Gábinku uložil do postele a pokoušel jsem se ji uspávat. Nejdříve mi samozřejmě musela ukázat všechny lidi na všech fotkách, co měla zavěšené na zdi nad hlavou. "Babička, maminka, Pepíček, pejsek,..." Když se mi podařilo ji nacpat pod peřinu a začal jsem vyprávět pohádku o Karkulce, kterou vždy vyžaduje, zjistil jsem, že pohádka ji baví jen do části, kde Karkulka jde s košíčkem lesem a má v něm pivo, víno a bábovku a poté už přicházejí zase otázky a snaha mi opět ukázat všechny lidi na skupinových fotkách na zdi. Uchýlil jsem se k malé lsti. Simuloval jsem upadnutí do hlubokého spánku. Chvíli si něco pobrukovala, bedlivým okem mě sledovala a nakonec usnula. Já tedy skoro taky. Tak skončil první den strýčkování. A čekaly nás další čtyři dny :-)

Dočteno: Vraždy za svitu svíčky

Vraždy za svitu svíčky by Gyles Brandreth

My rating: 3 of 5 stars



Kniha, která je tak trochu klonem příběhů Sherlocka Holmese a jeho "deníkáře", jen v roli Holmese vystupuje Oscar Wilde a v roli Watsona Robert Shedard. Navíc se v ději objevuje i Arthur Conan Doyle. Příběh samotný mě příliš neohromil, trochu mi připomněl výborné pokračování Sherlockových pátrání, které před časem vyšly pod názvem Dům hedvábí. Ještě se chystám na pokračování příběhů Oscara Wilda, snad se můj dojem zlepší :-) Rozhodně jde oddychové čtení na deku k rybníku...



View all my reviews

Dočteno: S elegancí ježka

S elegancí ježka by Muriel Barbery

My rating: 4 of 5 stars



Jemná kniha o vážných věcech. Pěkně napsáno, ale neodvážil bych se jí doporučit čtenářům čekajícím bohatý děj a rychlý spád příběhu.



View all my reviews