úterý 28. května 2013

Labyrintem protivenství cesta pravá (3.část)

'Storm in Southern Kansas' photo (c) 2011, rsaxvc - license: http://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/Třetí a závěrečná část rad z moudrosti našich předků. Tentokrát něco pro škodiče :-)

Kterak újmu přivoditi osobám přízně nehodným



Neštěstí přineseš tomu, komu hodíš přes hlavu hlínu z hrobu šestinedělky.
(To je podobné jako s léčbou bradavice v první části.)

Když jednoho z milenců sovím sádlem pomažeš, zasiješ mezi ně zášť.
(První překážkou je sehnat soví sádlo, druhou pak pomazat jednoho tím blivajzem, aby si toho nevšiml)

Ukradeným nožem když při muzice budeš kost z kapří hlavy škrábat, muzikanti zahrát nemohou.
(Nelze se jim divit, budou všichni udiveně sledovat, co to tropíte)

Z ženského vlasu v hnoji zakopaného had vzejde.
(To je skoro sexistická rada)

Nasaď mužskému na hlavu čepec ženský, přivoláš mu noční můry.
(V dnešní době asi čepec už neseženete, zkuste podprsenku,
 ale noční můry přivodíte hlavně rodičům dotyčného :-))

Komu dáš snísti voko štičí, toho při koupání štiky pokoušou.
(Rafinovaná dvojitá pomsta. Kdo by chtěl jíst štičí voko, že?)

Komu snísti podáš jablko ze hřbitova, tomu zuby vypadají.
(Vidím problém v tom, že na hřbitově většinou ovocný sad nenajdeme )

Labyrintem protivenství cesta pravá (2.část)

'Feather' photo (c) 2007, Nathan Jones - license: http://creativecommons.org/licenses/by/2.0/Přináším další cenné rady našich předků tentokrát na téma:

Kterak se zbaviti hovadných protivenství a havěti nečisté



Aby na tě pes neštěkal, vezmi v jedou ruku ocas kolčaví a v druhou chlup zaječí.
(Pes možná nezaštěká, ale budete budit  zájem kolemjdoucích)

Neutoneš v tůni ani v řece, máš-li při sobě kus rebarbory.
(Povinná výbava pro vodáky)

Myši z domu vykouříš spálenými kopyty od rasa.
(Řekl bych, že  tímto postupem lze vykouřit prakticky cokoli a kohokoli)

Myši z domu vykouříš spáleným rohem bílého kozla, zabitého na svatého Jakuba.
(Stejný výsledek jako předchozí rada, ale určeno pro hračičky)

Hlínu z rovu samovrahova rozházej po sednici proti švábům.
(...že bychom si k tomu bordelu ve světnici přidali ještě trochu  hlíny? To je nápad!)

Kohoutím perem, nedrženým v holé ruce, děvče po týle pohlaď, získáš nehynoucí náklonnost.
(Dovolím si pochybovat a vyzývám chlapce k praktickému testu. 
Pro jistotu jdu hledat radu na odstranění monoklů)

Brkem z levého křídla husy, která snesla první vejce, smeť prach ze spálené dřevěnné obruče, jež sama se sudu spadla, na ženu. Spadnou s ní šaty.
(Není jednodušší tu ženu pozvat na sklenku něčeho dobrého? :-) )

Boží dřevec pod podušku vložený zmužilost navrací a uřknutí odvrací.
(Hurá na pelyněk, to uřknutí mě trápí :-) )

Pokračování příště...

Labyrintem protivenství cesta pravá (1.část)

'labyrinth' photo (c) 2010, Rupert Ganzer - license: http://creativecommons.org/licenses/by-nd/2.0/Dostala se mi do rukou příručka moudrosti našich předků se slibným názvem Labyrintem protivenství cesta pravá. Je rozdělena do tří částí:  Rukověť samopomoci od neduhův sprostých, Kterak se zbaviti hovadných protivenství a havěti nečisté a Kterak újmu přivoditi osobám přízně nehodným.

Myslím, že by byla škoda, aby tyto dobré rady upadly v zapomnění a přináším pár těch nejzajímavějších z té první části. Dovolil jsem si je doplnit i krátkým komentářem.

Rukověť samopomoci od neduhův sprostých


Dusí-li tě záškrt, na hrdlo přikládej stlučené hnízdo vlaštovčí, rozmočené v hnojnici.
(Tomu říkám vyhánění čerta ďáblem :-))

Na opáleniny od hromu dávej ve lněným oleji s vodou říční žloutky dobře rozetřený.
(Znáte někoho  ve svém okolí, kdo byl popálen hromem? )

Bradavice vypichuj vraním brkem, nalezeným v poli, když hrana zvoní.
(To bude dost náročný úkol i pro velmi trpělivé.)

Jsi-li ducha mdlého, či paměti ochablé, žlučí z jalovice si čelo pomaž.  Na vše pak vzpomeneš a všecko chápati budeš.
(Že jsem tohle nevěděl před maturitou a státnicemi! Snad to pomůže ostatním.)

Zimnice tě přejde, když na se střeseš se třešně rosu.
(Nejdřív mi to přišlo jako důvtipný jazykolam, pak mi chvíli trvalo, 
než jsem si přebral, co je vlastně potřeba dělat)

Na mozole hovno slepičí přikládej.
(Musím se přiznat, že o tomhle už jsem slyšel. Vyhlašuji  za nejlepší radu z této sady.)

Zimnici vyléčí hovno vlaštovčí z hnízda na kostelní věži.
(Mimo jiné to vyléčí i strach z výšek.)

Pokračování příště...

pondělí 20. května 2013

Dočteno: Domov na konci světa


Domov na konci světa
Domov na konci světa by Michael Cunningham

My rating: 5 of 5 stars



Velmi poutavé vyprávění o dospívání, přátelství, lásce, nevšedním mileneckém trojúhelníku, naději a smrti. Jedna z mála knih, u kterých mě při čtení mrazilo v zádech.



View all my reviews

pátek 17. května 2013

Dočteno: Paprika


Paprika
Paprika by Yasutaka Tsutsui

My rating: 4 of 5 stars



Velmi zajímavý příběh, jehož vnímání mi bohužel kazily gramatické a stylistické chyby v českém vydání. V samotném příběhu mě navíc trošku rušilo zvláštní chování a přehnané reakce některých postav románu, což je samozřejmě dané tím, že děj se odehrává v Japonsku a místní kultura se od naší celkem liší :-)



View all my reviews

Povídka půlnoční: Přivýdělek


PŘIVÝDĚLEK
Josef Berka

Marek seděl u stolu a hlavu měl složenou v dlaních. Na stole před ním se povalovalo několik nezaplacených účtů. 
Zvenku sem doléhal ruch probouzejícího se města. Pod oknem rámusil popelářský vůz, v dáli houkala požární siréna a na chodbě právě některá ze sousedek pospíchala do práce doprovázena nepřijemně hlasitým klapáním vysokých podpatků.
Zvedl hlavu a podíval se na hodiny. Vteřinovka se pomalu a ladně šinula po své nekonečné okružní trase. Tak co teď?
Típnul zbytek cigarety a odšoural se do koupelny. 

Dopřál si dlouhou horkou sprchu. Svět se s ním pomalu přestával točit, bolest hlavy  a mírná nevolnost způsobené včerejším bujarým hýřením polevily. Ve vodě rozpustil Celaskon a plnými doušky osvěžil vyprahlé hrdlo.
Samozřejmě, že nejlepší vyprošťovák je pivo, bohužel už žádné nebylo po ruce. Lednička zela prázdnotou stejně jako jeho účet. 

Bez práce byl od května. Díky reorganizaci v podniku se zjistilo, že zaměstnavatel již opravdu nepotřebuje druhého asistenta prvního zástupce. Místo toho se objevila akutní potřeba vytvoření pozice prvního asistenta druhého zástupce. Naneštěstí pro Marka na nové místo pan druhý zástupce, který byl náramně zadobře s vedoucím, umístil svého synovce. 
Marek samozřejmě okamžitě začal hledat novou práci. Bohužel na trhu práce to nevypadalo nijak skvěle. Měl sice určité obavy, ale s tím, že práci bude hledat tak dlouho, opravdu nepočítal. Na většinu pozic byl buď příliš kvalifikovaný nebo neměl štěstí u pohovorů. Ty nevelké úspory i odstupné se během pár měsíců rozplynuly a ve schránce se začínaly hromadit upomínky o zaplacení účtů.
   
Posadil se zase ke stolu, zapálil další cigaretu (ostatně, s kouřením bude brzy taky konec) a probudil k životu svůj obstarožní notebook. Pročetl všechny nové inzeráty s nabídkou práce. Na několik adres odeslal svůj životopis, poté zkusil zavolat na dvě telefonní čísla. Ochotné hlasy na druhé straně jej informovaly, že nabízená pozice je již obsazena. S přemáháním slušně poděkoval a zavěsil. 

Nebudu sedět celý de doma, rozhodl se Marek a vyrazil ven. Byl krásný podzimní den. Těch pár stromů, co bylo uvězněných v sevření města, hrálo všemi barvami. Ve vzduchu byl cítit takový ten zbytek léta s potlačeným přídechem přicházejícího rozkladu. Marek se zhluboka nedechl a na chvíli se cítil docela příjemně.
“Pane, nebyl by drobák na pivko?” vytrhl ho z pohody skřípavý hlas.
Podíval se oním směrem a uviděl otrhance, jak na něj vyčkávavě zírá z lavičky u kašny.
“Kdybys o nějakém věděl, dám si taky říct,” opáčil rozladěně Marek a rychlým krokem pokračoval směrem k autobusovému nádraží.
Vandrák se za ním beze slova díval.

Na vývěskové  inzerci našel spoustu různých nabídek výměn, prodejů a nákupů různých cetek, ale nabídku práce ani jednu. Už chtěl s povzdechem odejít, když si v dolním rohu všiml, že za cedulkou s nabídkou roztomilých koťátek vykukuje ještě další. Ne snad, že s nadějí, prostě jen proto, aby si mohl říct, že nic neopomenul, poodkryl ukrytý inzerát. 
“Nabídka jednorázového přivýdělku. Spěchá.” Nic víc. Pod textem bylo uvedené telefonní číslo. Markovi poskočilo srdce. Rychle z kapsy vytáhl telefon a s pocitem jisté rozjařenosti naslouchal vyzváněcímu tónu na lince. Vyzvánění pokračovalo.  Už začínal pomalu propadat beznaději, když se ne druhém konci ozvalo zvláštní klapnutí a ze sluchátka se ozval tichý hlas: “Rezidence Millerových. Přejete si?” Myslím, že dotyčný musel slyšet kámen, co Markovi spadl ze srdce.
“Dobrý den, u telefonu Marek Nývlt,” nasadil dvůj uhlazený a profesionální tón,”nalezl jsem nabídku možného přivýdělku. Volám správně?”
Chvíli bylo ticho, jen mírný šum putoval mezi oběma volajícími.
“Ano,” ozvalo se trochu nejistě,”voláte správně.”
“Tak to jsem rád,” vydechl Marek s úlevou.
“Jestli máte o práci zájem, za půl hodiny vás u vývěskové inzerce vyzvedne náš šofér.”
“Zájem mám, samozřejmě,” vyhrkl Marek a doufal, že tím nepřinutí volaného, aby nabídku přehodnotil. Zhluboka se nadechl.
“Výborně,” zavěsil muž.
  
Když Marek vystoupil z auta, překvapeně se rozhlédl. Před ním se  majestátně tyčila velkolepá budova. Desítky oken házely odlesky a od velké kašny sem vítr zanášel zurčení a dokonce jemnou vodní mhu. Přestože vládu už přebíral podzim, slunce dnes hřálo jako o život, takže  malé osvěžení Markovi přišlo vhod.
Řidič černého vozu beze slova odjel a nechal jej na pospas na příjezdové cestě. 
Marek se vydal k masivním dveřím. Příliš ho nepřekvapilo, že pro ohlášení svého příchodu musel použít bytelné klepadlo. Mohutné rány se šířily do hlubin zdánlivě neobydlené pevnosti.
Po chvíli se otevřelo jedno křídlo dveří a Markovi chvíli trvalo, než rozeznal postavu skrytou v příšeří panujícím uvnitř. Vysoký muž, který vypadal jako prototyp komorníka, se na něj bez jakéhokoli zájmu podíval, pomalu si příchozího prohlédl a téměř bez jakékoli změny výrazu obličeje pokynul Markovi, aby vstoupil.
“Dobrý den,” zaskřehotal Marek a nepatřičnost pozdravu umocněná nejistým hlasem ho samotného uvedla do rozpaků. Oslněn venkovním jasem Marek musel chvíli počkat, než se ze tmy, která jej obklopila, začaly vynořovat obrysy vstupní haly.
Vysoký muž mu nedal příliš času a zamířil směrem k velkému schodišti, což měla být zřejmě výzva k jeho následování. 
Marek se udiveně rozhlížel kolem sebe. Dům byl velmi honosně vybaven. Jeho kroky tlumil vysoký koberec a vysoko nad hlavou si všiml obrovského lustru.  Na zdech visely portréty v nadživotní velikosti.
Sluha začal stoupat po schodišti a zřejmě tiše předpokládal, že návštěvník udělá totéž, protože se neobtěžoval ani ohlédnout. Když Marek vystoupal do patra, všiml si, že muž stojí u jedněch dveří a vyčkává, než k němu dojde. Poté s nesnesitelnou důstojností stiskl kliku a pomalu otevřel dveře. Poodstoupil a Marek jimi prošel.

Pokoji dominovala postel s nebesy. Ode dveří, které už byly opět zavřené, do ní nebylo vidět. Přesto bylo dle přerývaného dýchání lůžko obsazeno. Marek nevěděl, co má dělat a rozpačitě se rozhlížel. V pokoji byl velký krb, v němž skomíral malý ohýnek.  Na zdech opět visely obrazy, tentokrát šlo vesměs o zátiší.
“Pojďte blíž,” ozval se sípavý hlas.
Marek nebyl schopen rozeznat, zda hlas patří muži či ženě. Udělal několik kroků k posteli a zvědavě se zahleděl na onu osobu. Teď už ji viděl, bohužel ani teď nebyl schopen rozeznat, zda jde o muže či ženu. 
“Blíž, chci si vás prohlédnout.”
Přiblížil se ještě o pár kroků a měl tak možnost důkladně prozkoumat rysy dotyčného. V životě neviděl nikoho tak starého. Vrásky v obličeji byly hluboké a křivolaké. Dlouhé bílé vlasy se rozprostíraly kolem hlavy po celém polštáři. Podle nich Marek usoudil, že jde o ženu. Blankytně modrýma očima jej sledovala a jemu se zdálo, že pod sílou toho pohledu je nahý.
“Dokážete zacházet s fotoaparátem?” zašeptala.
“Prosím?” zarazil se Marek a myslel, že se přeslechl.
“Pořebovala bych na zítřejší aukci připravit seznam a fotodokumentaci několika drobností,” řekla překotně  a pak několik vteřin sbírala dech.
Marek viděl, že je na tom velmi špatně. Začal se obávat, že v jeho přítomnosti vydechne naposledy. Napjatě očekával každý další nádech.
“Dobře vám zaplatím.” Další lapání po dechu.
“Jste v pořádku?” vyklouzlo Markovi a v tu chvíli se pokáral, že se tak hloupě ptá. Samozřejmě, že nebyla v pořádku. To bylo zcela zjevné.
Upřela na něj své modré oči a vzdychla:” Věřím, že se to zlepší.”
Marek s ní její bezbřehý optimismus ani při nejlepší vůli nemohl sdílet.
“Očekávala jsem spíš nějakou ženu, ale vlastně na tom nezáleží,” zasípala žena a znovu si jej pořádně prohlédla. Přidušené kašlání, které následovalo, měl být zřejmě smích.
Marek na to nereagoval. Tak trochu dělal, že to neslyšel. Neviděl důvod, proč by za slušný peníz nemohl pár cetek zkatalogizovat chlap.
Žena ukázala směrem do vzdáleného rohu pokoje a pak zavřela oči. 
Marek pochopil, že se asi má dát rovnou do práce a vydal se směrem k mahagonvému pracovnímu stolu. Když si k němu sedal, zaznamenal, že krom hromádky cenností, malého digitálního fotoaparátu, psacího pera a papíru je na pracovní desce až téměř u zdi položená malá skříňka. 
Vzal do ruky pero a na linkovaném papíře vyvedl malou jedničku. Podíval se znovu na skříňku, protože se mu zdálo, že je to důležité. Byla tam. Nenápadně ležela na svém místě. Nepochopitelně ho to uklidnilo. Je čas vyfotit první exemplář.

Nemohl na ni však přestat myslet. Nemohl ze své mysli dostat tu malou skříňku vykládanou zlatem a posázenou malými démanty. Ve světle dopadajícím sem zvenku oknem hrály jejich plošky tisícem odlesků. Rozpustile mu tančily po rukou. Jeho prsty měly sžíravou potřebu dotýkat se bříšky každé linie tohoto skvostu, pohladit nerovný povrch a stisknout tlačítko, které k tomu zcela jasně vyzývalo.
Přes rameno po očku zkontroloval postel. Zaměstnavatelka si, jak se zdálo, zdřímla. 
Znovu se k tajemné skříňce vrátil a lačně ji chytil do rukou. Ne! Opět ji odložil a snažil se věnovat práci. Po chvilce se přistihl, jak zírá na ten malý zázrak a představuje si, co je uvnitř. 
“Co by tam bylo, nic,” přesvědčoval se šeptem a v hlavě se mu jasně zjevila představa skříňky naplněné drahými kameny. Jeden jediný by mu pomohl ze současné nouze. 
Potřásl hlavou, aby tu představu odehnal. Odstrčil skříňku rukou na kraj stolu a umínil si, že ji bude ignorovat. Na hromadě před ním bez ladu a skladu leželo několik umělecky zdobených  hodinek, prstenů a kamejí. Sbírku doplňovaly masivní náhrdelníky a náramky. Všechno vysypané na hromadě a čekající na to, až Marek každý ten poklad vyfotí a zanese do seznamu. 
Stařena za ním ze spánku něco zamumlala.
Začal prsteny. Vyfotil a zaznamenal jich asi pět, když se opět přistihl, jak myslí na onu skříňku. Nedokázal pochopit, čím jej tak fascinuje. Toužil ji chytit do rukou a jedním téměř milostným stiskem přimět mechanismus uvnitř, aby mu odhalil tajemství, které ukrývá.
Zpět k práci!
Najednou se přistihl, že skříňku drží v rukou a  palcem, snad i navzdory svému přesvědčení, stisknul malé tlačítko. Zadržel dech a napjatě sledoval skříňku. V první chvíli se zdálo, že se vůbec nic nestalo. Než však stačil pocítit zklamání, zaslechl tichou hudbu. Nebylo pochyb, že vychází z nitra krabičky. Víčko se začalo pomalu a nehlučně zvedat. Na jeho vnitřní straně bylo zrcátko. Hudba hrála hlasitěji a hlasitěji. Chytlavá melodie sílila, až se zdálo, že přichází ze všech stran. 
S hrůzou se otočil k posteli a k jeho překvapení se stařena vůbec neprobudila. Jejé Hrudník pravidelně stoupal a klesal.
Najednou se před zrcátkem s tichým cvaknutím objevila baletka v růžových šatičkácha  začala se pomalu otáčet. Marek s údivem sledoval, jak spouští a zvedá ruce. Otočky byly čím dál rychlejší a zdálo se, že hlasitost hudby už snad nemůže být větší. Marka ten nečekaný vývoj pořádně vyděsil. Chtěl se té hrací skříňky, co nejrychleji zbavit. Než ji však stihl odložit zpět na stůl, v pokoji zablesklo a těsně před tím, než ztratil vědomí si všiml, že stářím poznamenaný obličej baletky ovládl výraz bezmezné úlevy.    

Když otevřel oči, pocítil úlevu. To byl ale sen! V pokoji byla tma a zvenku sem zatím nebyly slyšet žádné známky probouzejícího se města. Chtěl se otočit a podívat se na budík. Neznámá síla ho zabrzdila. Nemohl se pohnout ani o milimetr. Dostal strach, že snad zničehonic ochrnul. Už zcela při vědomí si uvědomil, že ho obklopuje zvláštní pach. Skoro jako by ležel v dřevěné krabici. Najednou měl pocit, že se udusí. Proboha, snad ho nepohřbili zaživa!?

Stařena pomalu odhrnula přikrývku a zvolna se posadila. Vystrčila nohy z postele a opatrně se na ně postavila. Pomalými šouravými kroky se přiblížila ke stolu, na němž ležela zdobená skříňka.  Něžně ji uchopila do rukou a pomalu se vrátila do postele. Křečovitě stiskla skříňku svými svraštělými prsty a palcem pravé ruky zatlačila na tlačítko. Začala hrát tichá melodie. Víčko se začalo pomalu odklápět. Ženě se rozjasnila tvář a koutky ústa se roztáhla do lačného úsměvu. Upřeně se zahleděla do zrcátka na vnitřní straně víka. 

Marka oslepilo denní světlo a mohutná síla ho vymrštila někam vzhůru. 

Stařena s potutelným úsměvem sledovala malou postavu otáčející se kolem své osy. V růžových šatičkách a bílých piškotech však již nepózovala roztomilá baletka. 

Vyděšeně sledoval svůj obraz v zrcadle, tělo měl stažené v růžových šatičkách. Dokončil otočku a v zrcadle zahlédl odraz stařenina obličeje. Hudba hrála a on mechanicky zvedal a spouštěl ruce. Její modré oči jako by jej propalovaly. Otáčel se a strojek někde pod ním vyluzoval chytlavou melodii. A zase otočka. A další. A s každou další viděl, jak stařena na posteli mládne. A otočka... A otočka.    


(verze 0.9)

17.5.2013 v Plzni


Povídka půlnoční: Dárek


DÁREK
Josef Berka



Tak tenhle dárek udělal Simoně ohromnou radost.

“Díky, díky,” hulákala s pusou roztaženou od ucha k uchu a poskakovala po pokoji. Vrhla se k tátovi, objala ho a dala mu pusu.

Táta se taky smál. Byl rád, že jí udělal takovou radost. Rád by se účastnil dalších výbuchů radosti, byl však trochu trochu ve skluzu. Za chvíli musí odprezentovat výsledky své celonoční práce. Pohladil Simonu po hlavě: “Simčo, vidím, že máš radost, ale už jsem dávno měl být na cestě do práce. Chceš svézt do města?”
“Dneska ne, tati, mám až odpolední.”
“Fajn, nevím, kdy dnes skončím v kanceláři, tak kdybys chtěla hodit po škole domů, zavolej. Mohli bychom pak zajít někam na večeři, když už máš ty narozeniny.”
Simona se usmála a odběhla do svého pokoje. Shora bylo slyšet jen klapnutí dveří.
Otec si povzdychl, vzal kufřík a vyrazil do garáže.
“Doufám, že se ještě vyhnu dopravní zácpě,” brouknul si pod vousy.

Simona se usadila na postel a začala rozbalovat dárek. Konečně se dočkala dotykového telefonu s Androidem. Všichni už ho měli, psali statusy na fejsko, hráli super hry, fotili a sdíleli a ona jen koukala.  Svojí letitou Nokii se snažila ve společnosti vůbec nevyndavat z kapsy.
Už několik měsíců dělala na tátu psí oči, přeci ji nemůže nechat na holičkách a v takovéhle nepříjemné situaci vyděděnce společnosti.Táta samozřejmě chvíli odolával, ale nakonec podlehl. Jako vždy ostatně.
Simona do telefonu zastrčila simku, zacvakla baterii a poté, co našla to správné tlačítko nahoře, ten zázrak přivedla k životu. Samozřejmě musela zadat přihlašovací údaje. Telefon se připojil k serverům Googlu, natahal si potřebná data a hned několikrát pípnul, aby upozornil, že má Simona nové zprávy v e-mailové schránce.
“Boží,” vydechla nadšeně a hned se na ně podívala. To že to byly dva spamy, jí nezkazilo náladu ani trošičku. Konečně se může plně vrhnout do normálního života on-line.

Po přednášce se ještě musela zastavit za docentem Hrubým, aby zkonzultovala seminární práci. Docent byl nenaložený jako obvykle, takže byla za pár minut z kabinetu venku. Venku už se začínalo šeřit a všichni spolužáci už byli pryč. Vzpomněla si, že táta sliboval večeři.
“Ahoj, tati, to jsem já,” hlaholila do telefonu,” neruším?”
Táta byl akorát na odchodu z práce, takže Simona hodila tašku přes rameno a vydala se ze školy podél bloku směrem ke kostelu. Táta ji nabral asi za deset minut a odvezl ji do místího vyhlášeného sushi baru. Dnes byl prostě Simonin šťastný den.

“Tak co ve škole?” usmál se na ni přes stůl táta.
“Nic zvláštního. Byla jsem za Hrubým kvůli seminárce, doufám, že to nějak dám dohromady.”
Povzbudivě se na ní usmál a znovu otevřel jídelní lístek, i když už měli objednáno.
“A telefon? Měl u spolužáků úspěch ?” zeptal se a trochu se napil nealko piva. K sushi se sice nehodilo, ale stejně tak se nehodilo víno k volantu. Od jisté doby byl na alkohol za volantem vyloženě vysazený.
“Normálka, to přece nebudu všem cpát,” pohoršila se Simona. Nebyla to tak úplně pravda, protože telefon nenápadně pořád pokládala na lavici a jakoby roztržitě si s ním pohrávala při přestávkových hovorech. Klára si novinky všimla jako první, načež samozřejmě tuto změnu zaznamenali i ostatní, protože jestli Klára něco není, tak není tichá. Což při této příležitost Simonu zcela výjimečně potěšilo.
“Promiň,” usmál se táta a nenápadně mrknul k hlavnímu pultu. Asiat se tam viditelně snažil, ruce mu jen kmitaly. “A v čem je ten telefon tak skvělý, že jsi musela odhodit tu spolehlivou babičku Nokii?”
“No, já nevím, jestli ti to budu umět vysvětlit,” začala Simona. Tátovy znalosti končily u tvorby prezentací a práce s e-mailem. “Prostě můžu být pořád na internetu, kdykoli můžu poslat mail, mám tam jízdní řády, jsou tam mapy, prostě spousta věcí.”
“Tak to je fakt výborné,” odpověděl a Simoně se zazdálo, že v tom bylo trošku sarkasmu.
Naštěstí dorazil hlavní chod a byl čas k jídlu. Najednou si Simona vzpomněla, že může hned využít nových schopností svého mobilu a vyfotila si krásně naaranžované makuzushi a ngirizushi. Táta se trochu rozpačitě na Simonu podíval. “To je právě super, tati, že jsem si to vyfotila a doma se mi to objeví na počítači. Automaticky se to odesílá na web a tam se k tomu odkudkoli můžu dostat.”
“Perfektní, tak už to schovej a jez,” zahučel trochu nespokojeně táta a vpravil do úst první sousto.
“Ach jo,” vzdychla nepochopená Simona a chopila se hůlek.

Zbytek večeře proběhl v pohodové atmosféře. Tedy do chvíle, než táta Simoně oznámil, že pozítří odjíždí na tři dny na služební cestu.
“Zvládneš to tu, že?” ujišťoval se starostlivě, když viděl, že informace Simonu trochu zaskočila.
“Zvládnu,” zabručela Simona nejistě a představila si dvě noci v opuštěném domě. Táta skoro nikdy nikam neodjížděl. Hned ji napadlo, že by mohla uspořádat nějakou párty, ale hned ten nápad zaplašila. Na zahradní posezení už bylo celkem lezavo a mít večírek doma zavánělo průšvihem a starostmi navíc.
“Ty jsi holka šikovná,” usmál se povzbudivě táta a kývl na obsluhu: “Zaplatíme.”

Druhý den se nestalo nic zvláštního. Simona se snažila psychicky připravit na samotu následujících dnů, přičemž ještě tvořila onu nešťastnou semestrální práci, žehlila tátovi košile a pomáhala mu balit.
Večer oba vyčerpaně upadli na pohovku a povečeřeli u televizních novin. Krom obvyklých politických vyjádření uvědomělých politiků a zábavných informací o hvězdičkách veřejného života se nic zvláštního nedozvěděli. Ač měly informace nulovou hodnotu, oba to vyprovokovalo k debatě o jedné zpěvačce, co nezpívá. Každý na ni měl trochu jiný názor a diskuze se stávala živější, když je vytrhla zpráva, která se týkala jejich města.
Na obrazovce postávala elegantní zpravodajka a čekala na pokyn do sluchátka. Zřejmě přišel, protože spustila: “Dobrý večer, jak jsme vás před chvílí informovali, dnes ráno bylo v domě na kraji města nalezeno tělo mladé ženy. Zdá se, že se stala další v řadě záhadných vražd v našem městě. Případ budeme pozorně sledovat a přineseme další informace.”
V obývacím pokoji ticho a otec najednou řekl: “Já na tu služební cestu nepojedu.”
“Ale tati, proč?”
“Přeci tě tu nenechám samotnou, když tu někde běhá nějaký cvok.”
V Simoně se vzedmula vlna hrdosti: “Nedělej si starost, určitě to tady zvládnu. Nakonec můžu říct Kláře, aby tu byla se mnou.”
Otec se na Simonu nejistě zadíval. “Vážně?”
“Samo, neboj.”
“No dobře,” povzdychl si rezignovaně. “Půjdu se osprchovat a spát. Vstávám zítra brzo.”
“Hm, tak dobrou, tati. A opatruj se,” rozloučila se Simona a jedním očkem přitom sledovala reportáž ze křtu desky.
Otec se k ní naklonil, dal jí letmou pusu na čelo a zmizel v koupelně. Ještě slyšela, jak přecupital do ložnice a zavřel za sebou dveře.


Ráno Simona samozřejmě zaspala. Neslyšela ani odejít tátu. Rychle na sebe naházela oblečení, v kuchyni popadla předvčerejší rohlík a vysprintovala na zastávku autobusu za rohem. Měla štěstí, že dnes zřejmě všichni měli problém začít den normálně, takže autobus dorazil o něco později, než podle jízdního řádu měl.
V autobuse nebyl nikdo známý. Vlastně občas jezdívala jen paní Patočková, sem tam i pan Zoubek. Jelikož bydlela na okraji města, a zastávka byla poslední před konečnou, nebylo se čemu divit, že potkat tu známou tvář je skoro výhra v loterii. No, v rychlosti si aspoň projdu tu seminárku ještě, rozhodla se Simona a položila si tašku s věcmi vedle sebe na sedadlo.
“Slečno, nechcete náhodou vystupovat?” vytrhl jí ze soustředění řidič a vyčkávavě ji sledoval ve zpětném  zrcátku.  
“Cože?” vyhrkla zmateně, rozhlédla se a zjistila, že autobus už stojí a navíc na zastávce u školy. Rychle nahrnula svazek papírů do kabely a úprkem vyrazila ven. “Moc děkuju,” zavolala ještě na řidiče.
Ten jen zavrtěl hlavou a usmál se. Zavřel dveře, zařadil jedničku a vyrazil dál po své trase.
Simona mu ještě mávla a vyrazila směrem k posluchárnám.

Pak to přišlo. Nejdřív měla Simona takový divný pocit. Jako by něco nebylo v pořádku. Projela si v hlavě film Moje ranní vstávání. Vodu v koupelně zavřela, hlavní dveře zamkla, seminárku zaplaťpánbůh nezapomněla. Peněženku taky má, nahmatala ji v kabele. Pak se jí najednou zatmělo před očima. Kde má telefon?! Zuřivě zalovila znovu na dně tašky, dokonce ji vysypala i na lavici, ale telefon neobjevila. Rychle se osahala, jestli ho nezastrčila do některé z mála kapes, které měla. Nic! Otřeseně si sedla a přemýšlela, jestli se jí mohlo stát, že telefon nechala ležet doma, což by byla ta lepší varianta.

Zbytek hodiny už byla jako na trní. Kdyby nemusela čekat na odevzdání práce, už by to zabalila a vyrazila domů. Chtěla mít jistotu. Jakmile to šlo, vyrazila zpět domů. Měla štěstí na stejného řidiče, který ji ráno zachránil.
“Prosím vás, nenašel tady někdo telefon?” zeptala se roztřeseným hlasem.
Šofér se na ni podíval přes sluneční brýle, které měl zcela nepochopitelně  na nose, přestože slunce se od rána neukázalo.
“Bohužel, slečno, nikdo mi nic nenahlásil. To víte, od rána už jsem to otočil asi šestkrát, takže tady už prošlo lidí...”
Simona smutně kývla a šla dál do vozu. Ještě se podívala pod sedačky, ale krom pár obalů od svačiny a jedné malé plastové lahve nic neobjevila.

Domů se přiřítila jak velká voda a proběhla celý dům. Nejhorší obavy se naplnily, telefon nikde. Schoulila se na postel a rozbrečela se. V zoufalství nad nečekanou ztrátou vyčerpáním usnula.
Když se probudila, začínalo se už šeřit. Vzpomněla si na ztracený telefon a bylo jí zas do breku.  
Co bude dělat? Ani nemůže zavolat tátovi, když nemá telefon. Tedy, telefon má, její stará Nokie je na odpočinku v šuplíku, bohužel nemá simku.
Pustila počítač, aby zkontrolovala poštu. Nálezce telefonu jí mohl třeba napsat. Když si uvědomila, že si pořádně telefon ani nezabezpečila, polilo jí horko. Dotyčný se tak sice může dostat k její e-mailové adrese, ale taky ke všem e-mailům a kdoví k čemu ještě.
Třeba ale byl nálezce tak všetečný, že by mohl něco nebo někoho vyfotit a ona by z toho mohla poznat, kde telefon je. Tento nápad jí přinesl trochu naděje a tak se rychle podívala do fotek, které se automaticky nahrávají z telefonu. Super! Zdá se, že tam nějaké fotky přibyly. Otevřela první a zadívala se na monitor. Na snímku byla zdálky vyfocená žena s hnědou kabelou na pravém rameni. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že na snímku je ona sama. Autor snímku ji zachytil, když ráno pospíchala do školy.
Vyschlo jí v krku. Takže o telefon přišla v autobuse a někdo ji na něj hned vyfotil. Zmáčkla šipku a na monitoru se objevila další fotografie. Simona sedí v posluchárně a bezduše hledí někam nahoru. Další snímek. Simona nastupuje do autobusu, přitom mluví s řidičem.
V domě je absolutní ticho. Za oknem už je skoro tma a Simona si ještě ani nerozsvítila. Sedí ztuhle u počítače a nevěřícně zírá na další fotku. Neznámý fotograf zachytil opět ji, když vcházela do domu.
“No to ne,” vyjekne zoufale a rychle pouští chat. Jako na potvoru není Klára online.
V horním rohu obrazovky vyskočí malá jednička, což znamená, že se nahrála další fotografie. Simona omámeně klikne na ikonu a vyděšeně zírá sama na sebe, jak zírá na monitor. Fotograf ji musel právě před chvílí zachytit přes okno. Snímek je špatný, protože už je tma a je na něm vidět jen bleděmodrý ztuhlý obličej.

Vyděšeně se ohlédne k oknu.
V tom se z domu ozve rána.
Simona zaječí.   
Ozývají se kroky.
Pomalu se blíží.
Dřevěná podlaha vrže pod tíhou nezvaného návštěvníka.
Chodba se chvílemi utápí v jasné záři blesku doprovázeného v těsném závěsu pravidelným softwarovým zvukem spouště fotoaparátu mobilu.
Ten blázen pořád fotí, uvědomí si Simona. Paralyzovaná děsem zírá na monitor, na němž naskakují další a další snímky.   
Když konečně neznámý vejde do dveří jejího pokoje, otočí se směrem k němu a na chvíli ji oslepí další blesk.
Snad na té poslední fotce nebudu vypadat jak debil, pomyslí si odevzdaně a trochu zvedne koutky úst.

(verze 0.9)

16.5.2013 v Plzni

pondělí 13. května 2013

Dočteno: [GAME]


[GAME]
[GAME] by Anders de la Motte

My rating: 4 of 5 stars



Velmi zajímavě zpracovaný příběh, který mě ani chvíli nenudil, bohužel závěr mi přišel nějaký klopotný a ne všechno mi do sebe úplně zapadlo (což ovšem může být problém na straně přijímače :-) ). Při samotném čtení mi pak občas přišlo, že tam těch anglických slovíček a vět je snad až příliš mnoho.



View all my reviews

neděle 12. května 2013

Dočteno: Jonathan Strange & pan Norrell


Jonathan Strange & pan Norrell
Jonathan Strange & pan Norrell by Susanna Clarke

My rating: 3 of 5 stars

Knížka je velmi pěkně psána, zpočátku jsou příjemné i poznámky pod čarou, ale časem se z nich stane noční můra odpoutávající pozornost v příběhu. Navíc je dle mého názoru zbytečně dlouhá. Velmi jsem se na tuto knihu těšil, dle recenzí jde o mistrovský počin a uznávám, že zřejmě je. Bohužel jsem asi při čtení a brouzdáním hlubinami fantazie Susanny Clarkové narazil na mělčinu... Chyba asi není v knize, podobně jsem kdysi havaroval u Barkerovy Imagiky a po pár měsících jsem ji vzal do ruky znovu a pohltila mě zcela maximálně.





View all my reviews

pondělí 6. května 2013

Dočteno: Kroky v temnotě


Kroky v temnotě
Kroky v temnotě by Michelle Paver

My rating: 4 of 5 stars



Velmi zajímavě zpracovaný příběh. Vyprávění prostřednictvím deníkových zápisků hlavního hrdiny umí dobře vtáhnout do děje a atmosféry. Zbytečný mi přišel úvod ve formě dopisu, kdy je naznačeno, jak příběh dopadne.



View all my reviews

neděle 5. května 2013

pátek 3. května 2013

Dočteno: Chemie smrti


Chemie smrti
Chemie smrti by Simon Beckett

My rating: 3 of 5 stars



Velmi čtivý příběh, u kterého jsem se ani chvíli nenudil. Konec se mi zdál zbytečně překombinovaný. Chystám se na další díl.



View all my reviews

středa 1. května 2013

Dočteno: Pekelné zvony


Pekelné zvony
Pekelné zvony by John Connolly

My rating: 2 of 5 stars

Pokračování příběhu Samuela a jeho psa Boswella. Poražený démon v těle paní Abernathyové se chce Samuelovi pomstít za svůj neúspěch při otevírání brány do pekla. Tentokrát se utkají v pekle.


Příjemně pobaven dílem prvním jsem s nadějí sáhl po pokračování. Nevím, jak se to stalo, ale tentokrát to na mě prostě nezafungovalo. I tentokrát jsem se párkrát pobavil, hlavně v poznámkách pod čarou, ale příběh mne příliš nezaujal.


View all my reviews