Pro Malého prince
Josef Berka
Den se zas nachýlil, možná už poslední,
stěží jsem překonal pouštní žár polední,
stěží jsem překonal pouštní žár polední,
v písečných dunách, co líně se sunou,
rendez-vous nestihnu s půlnoční lunou.
Tiché je čekání v písčitých pláních,
tiché je špitání rtů popraskaných,
tiché je špitání rtů popraskaných,
samota svírá mne jak těžký kámen,
do písku usedám vidinou zmámen.
Další den u konce, kůže tak pálí,
jsem proti samotě nezměrně malý,
jsem proti samotě nezměrně malý,
Smrti a samoty člověk se bojí,
přede mnou najednou človíček stojí.
Vyšel snad z nicoty, kolem něj víří prach,
človíček... nezdá se, že by měl z pouště strach.
človíček... nezdá se, že by měl z pouště strach.
Slova, co pronesl, budou tu navždy znít
"Můžeš mi, prosímtě, beránka nakreslit?"
Žádné komentáře:
Okomentovat