Povídka půlnoční: Dárek

DÁREK

Josef Berka

Tak tenhle dárek udělal Simoně ohromnou radost.

“Díky, díky,” hulákala s pusou roztaženou od ucha k uchu a poskakovala po pokoji. Vrhla se k tátovi, objala ho a dala mu pusu.

Táta se taky smál. Byl rád, že jí udělal takovou radost. Rád by se účastnil dalších výbuchů radosti, byl však trochu trochu ve skluzu. Za chvíli musí odprezentovat výsledky své celonoční práce. Pohladil Simonu po hlavě: “Simčo, vidím, že máš radost, ale už jsem dávno měl být na cestě do práce. Chceš svézt do města?”

“Dneska ne, tati, mám až odpolední.”

“Fajn, nevím, kdy dnes skončím v kanceláři, tak kdybys chtěla hodit po škole domů, zavolej. Mohli bychom pak zajít někam na večeři, když už máš ty narozeniny.”

Simona se usmála a odběhla do svého pokoje. Shora bylo slyšet jen klapnutí dveří.

Otec si povzdychl, vzal kufřík a vyrazil do garáže.

“Doufám, že se ještě vyhnu dopravní zácpě,” brouknul si pod vousy.

Simona se usadila na postel a začala rozbalovat dárek. Konečně se dočkala dotykového telefonu s Androidem. Všichni už ho měli, psali statusy na fejsko, hráli super hry, fotili a sdíleli a ona jen koukala.  Svojí letitou Nokii se snažila ve společnosti vůbec nevyndavat z kapsy.

Už několik měsíců dělala na tátu psí oči, přeci ji nemůže nechat na holičkách a v takovéhle nepříjemné situaci vyděděnce společnosti.Táta samozřejmě chvíli odolával, ale nakonec podlehl. Jako vždy ostatně.

Simona do telefonu zastrčila simku, zacvakla baterii a poté, co našla to správné tlačítko nahoře, ten zázrak přivedla k životu. Samozřejmě musela zadat přihlašovací údaje. Telefon se připojil k serverům Googlu, natahal si potřebná data a hned několikrát pípnul, aby upozornil, že má Simona nové zprávy v e-mailové schránce.

“Boží,” vydechla nadšeně a hned se na ně podívala. To že to byly dva spamy, jí nezkazilo náladu ani trošičku. Konečně se může plně vrhnout do normálního života on-line.

Po přednášce se ještě musela zastavit za docentem Hrubým, aby zkonzultovala seminární práci. Docent byl nenaložený jako obvykle, takže byla za pár minut z kabinetu venku. Venku už se začínalo šeřit a všichni spolužáci už byli pryč. Vzpomněla si, že táta sliboval večeři.

“Ahoj, tati, to jsem já,” hlaholila do telefonu,” neruším?”

Táta byl akorát na odchodu z práce, takže Simona hodila tašku přes rameno a vydala se ze školy podél bloku směrem ke kostelu. Táta ji nabral asi za deset minut a odvezl ji do místího vyhlášeného sushi baru. Dnes byl prostě Simonin šťastný den.

“Tak co ve škole?” usmál se na ni přes stůl táta.

“Nic zvláštního. Byla jsem za Hrubým kvůli seminárce, doufám, že to nějak dám dohromady.”

Povzbudivě se na ní usmál a znovu otevřel jídelní lístek, i když už měli objednáno.

“A telefon? Měl u spolužáků úspěch ?” zeptal se a trochu se napil nealko piva. K sushi se sice nehodilo, ale stejně tak se nehodilo víno k volantu. Od jisté doby byl na alkohol za volantem vyloženě vysazený.

“Normálka, to přece nebudu všem cpát,” pohoršila se Simona. Nebyla to tak úplně pravda, protože telefon nenápadně pořád pokládala na lavici a jakoby roztržitě si s ním pohrávala při přestávkových hovorech. Klára si novinky všimla jako první, načež samozřejmě tuto změnu zaznamenali i ostatní, protože jestli Klára něco není, tak není tichá. Což při této příležitost Simonu zcela výjimečně potěšilo.

“Promiň,” usmál se táta a nenápadně mrknul k hlavnímu pultu. Asiat se tam viditelně snažil, ruce mu jen kmitaly. “A v čem je ten telefon tak skvělý, že jsi musela odhodit tu spolehlivou babičku Nokii?”

“No, já nevím, jestli ti to budu umět vysvětlit,” začala Simona. Tátovy znalosti končily u tvorby prezentací a práce s e-mailem. “Prostě můžu být pořád na internetu, kdykoli můžu poslat mail, mám tam jízdní řády, jsou tam mapy, prostě spousta věcí.”

“Tak to je fakt výborné,” odpověděl a Simoně se zazdálo, že v tom bylo trošku sarkasmu.

Naštěstí dorazil hlavní chod a byl čas k jídlu. Najednou si Simona vzpomněla, že může hned využít nových schopností svého mobilu a vyfotila si krásně naaranžované makuzushi a ngirizushi. Táta se trochu rozpačitě na Simonu podíval. “To je právě super, tati, že jsem si to vyfotila a doma se mi to objeví na počítači. Automaticky se to odesílá na web a tam se k tomu odkudkoli můžu dostat.”

“Perfektní, tak už to schovej a jez,” zahučel trochu nespokojeně táta a vpravil do úst první sousto.

“Ach jo,” vzdychla nepochopená Simona a chopila se hůlek.

Zbytek večeře proběhl v pohodové atmosféře. Tedy do chvíle, než táta Simoně oznámil, že pozítří odjíždí na tři dny na služební cestu.

“Zvládneš to tu, že?” ujišťoval se starostlivě, když viděl, že informace Simonu trochu zaskočila.

“Zvládnu,” zabručela Simona nejistě a představila si dvě noci v opuštěném domě. Táta skoro nikdy nikam neodjížděl. Hned ji napadlo, že by mohla uspořádat nějakou párty, ale hned ten nápad zaplašila. Na zahradní posezení už bylo celkem lezavo a mít večírek doma zavánělo průšvihem a starostmi navíc.

“Ty jsi holka šikovná,” usmál se povzbudivě táta a kývl na obsluhu: “Zaplatíme.”

Druhý den se nestalo nic zvláštního. Simona se snažila psychicky připravit na samotu následujících dnů, přičemž ještě tvořila onu nešťastnou semestrální práci, žehlila tátovi košile a pomáhala mu balit.

Večer oba vyčerpaně upadli na pohovku a povečeřeli u televizních novin. Krom obvyklých politických vyjádření uvědomělých politiků a zábavných informací o hvězdičkách veřejného života se nic zvláštního nedozvěděli. Ač měly informace nulovou hodnotu, oba to vyprovokovalo k debatě o jedné zpěvačce, co nezpívá. Každý na ni měl trochu jiný názor a diskuze se stávala živější, když je vytrhla zpráva, která se týkala jejich města.

Na obrazovce postávala elegantní zpravodajka a čekala na pokyn do sluchátka. Zřejmě přišel, protože spustila: “Dobrý večer, jak jsme vás před chvílí informovali, dnes ráno bylo v domě na kraji města nalezeno tělo mladé ženy. Zdá se, že se stala další v řadě záhadných vražd v našem městě. Případ budeme pozorně sledovat a přineseme další informace.”

V obývacím pokoji ticho a otec najednou řekl: “Já na tu služební cestu nepojedu.”

“Ale tati, proč?”

“Přeci tě tu nenechám samotnou, když tu někde běhá nějaký cvok.”

V Simoně se vzedmula vlna hrdosti: “Nedělej si starost, určitě to tady zvládnu. Nakonec můžu říct Kláře, aby tu byla se mnou.”

Otec se na Simonu nejistě zadíval. “Vážně?”

“Samo, neboj.”

“No dobře,” povzdychl si rezignovaně. “Půjdu se osprchovat a spát. Vstávám zítra brzo.”

“Hm, tak dobrou, tati. A opatruj se,” rozloučila se Simona a jedním očkem přitom sledovala reportáž ze křtu desky.

Otec se k ní naklonil, dal jí letmou pusu na čelo a zmizel v koupelně. Ještě slyšela, jak přecupital do ložnice a zavřel za sebou dveře.

Ráno Simona samozřejmě zaspala. Neslyšela ani odejít tátu. Rychle na sebe naházela oblečení, v kuchyni popadla předvčerejší rohlík a vysprintovala na zastávku autobusu za rohem. Měla štěstí, že dnes zřejmě všichni měli problém začít den normálně, takže autobus dorazil o něco později, než podle jízdního řádu měl.

V autobuse nebyl nikdo známý. Vlastně občas jezdívala jen paní Patočková, sem tam i pan Zoubek. Jelikož bydlela na okraji města, a zastávka byla poslední před konečnou, nebylo se čemu divit, že potkat tu známou tvář je skoro výhra v loterii. No, v rychlosti si aspoň projdu tu seminárku ještě, rozhodla se Simona a položila si tašku s věcmi vedle sebe na sedadlo.

“Slečno, nechcete náhodou vystupovat?” vytrhl jí ze soustředění řidič a vyčkávavě ji sledoval ve zpětném  zrcátku.  

“Cože?” vyhrkla zmateně, rozhlédla se a zjistila, že autobus už stojí a navíc na zastávce u školy. Rychle nahrnula svazek papírů do kabely a úprkem vyrazila ven. “Moc děkuju,” zavolala ještě na řidiče.

Ten jen zavrtěl hlavou a usmál se. Zavřel dveře, zařadil jedničku a vyrazil dál po své trase.

Simona mu ještě mávla a vyrazila směrem k posluchárnám.

Pak to přišlo. Nejdřív měla Simona takový divný pocit. Jako by něco nebylo v pořádku. Projela si v hlavě film Moje ranní vstávání. Vodu v koupelně zavřela, hlavní dveře zamkla, seminárku zaplaťpánbůh nezapomněla. Peněženku taky má, nahmatala ji v kabele. Pak se jí najednou zatmělo před očima. Kde má telefon?! Zuřivě zalovila znovu na dně tašky, dokonce ji vysypala i na lavici, ale telefon neobjevila. Rychle se osahala, jestli ho nezastrčila do některé z mála kapes, které měla. Nic! Otřeseně si sedla a přemýšlela, jestli se jí mohlo stát, že telefon nechala ležet doma, což by byla ta lepší varianta.

Zbytek hodiny už byla jako na trní. Kdyby nemusela čekat na odevzdání práce, už by to zabalila a vyrazila domů. Chtěla mít jistotu. Jakmile to šlo, vyrazila zpět domů. Měla štěstí na stejného řidiče, který ji ráno zachránil.

“Prosím vás, nenašel tady někdo telefon?” zeptala se roztřeseným hlasem.

Šofér se na ni podíval přes sluneční brýle, které měl zcela nepochopitelně  na nose, přestože slunce se od rána neukázalo.

“Bohužel, slečno, nikdo mi nic nenahlásil. To víte, od rána už jsem to otočil asi šestkrát, takže tady už prošlo lidí...”

Simona smutně kývla a šla dál do vozu. Ještě se podívala pod sedačky, ale krom pár obalů od svačiny a jedné malé plastové lahve nic neobjevila.

Domů se přiřítila jak velká voda a proběhla celý dům. Nejhorší obavy se naplnily, telefon nikde. Schoulila se na postel a rozbrečela se. V zoufalství nad nečekanou ztrátou vyčerpáním usnula.

Když se probudila, začínalo se už šeřit. Vzpomněla si na ztracený telefon a bylo jí zas do breku.  

Co bude dělat? Ani nemůže zavolat tátovi, když nemá telefon. Tedy, telefon má, její stará Nokie je na odpočinku v šuplíku, bohužel nemá simku.

Pustila počítač, aby zkontrolovala poštu. Nálezce telefonu jí mohl třeba napsat. Když si uvědomila, že si pořádně telefon ani nezabezpečila, polilo jí horko. Dotyčný se tak sice může dostat k její e-mailové adrese, ale taky ke všem e-mailům a kdoví k čemu ještě.

Třeba ale byl nálezce tak všetečný, že by mohl něco nebo někoho vyfotit a ona by z toho mohla poznat, kde telefon je. Tento nápad jí přinesl trochu naděje a tak se rychle podívala do fotek, které se automaticky nahrávají z telefonu. Super! Zdá se, že tam nějaké fotky přibyly. Otevřela první a zadívala se na monitor. Na snímku byla zdálky vyfocená žena s hnědou kabelou na pravém rameni. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, že na snímku je ona sama. Autor snímku ji zachytil, když ráno pospíchala do školy.

Vyschlo jí v krku. Takže o telefon přišla v autobuse a někdo ji na něj hned vyfotil. Zmáčkla šipku a na monitoru se objevila další fotografie. Simona sedí v posluchárně a bezduše hledí někam nahoru. Další snímek. Simona nastupuje do autobusu, přitom mluví s řidičem.

V domě je absolutní ticho. Za oknem už je skoro tma a Simona si ještě ani nerozsvítila. Sedí ztuhle u počítače a nevěřícně zírá na další fotku. Neznámý fotograf zachytil opět ji, když vcházela do domu.

“No to ne,” vyjekne zoufale a rychle pouští chat. Jako na potvoru není Klára online.

V horním rohu obrazovky vyskočí malá jednička, což znamená, že se nahrála další fotografie. Simona omámeně klikne na ikonu a vyděšeně zírá sama na sebe, jak zírá na monitor. Fotograf ji musel právě před chvílí zachytit přes okno. Snímek je špatný, protože už je tma a je na něm vidět jen bleděmodrý ztuhlý obličej.

Vyděšeně se ohlédne k oknu.

V tom se z domu ozve rána.

Simona zaječí.   

Ozývají se kroky.

Pomalu se blíží.

Dřevěná podlaha vrže pod tíhou nezvaného návštěvníka.

Chodba se chvílemi utápí v jasné záři blesku doprovázeného v těsném závěsu pravidelným softwarovým zvukem spouště fotoaparátu mobilu.

Ten blázen pořád fotí, uvědomí si Simona. Paralyzovaná děsem zírá na monitor, na němž naskakují další a další snímky.   

Když konečně neznámý vejde do dveří jejího pokoje, otočí se směrem k němu a na chvíli ji oslepí další blesk.

Snad na té poslední fotce nebudu vypadat jak debil, pomyslí si odevzdaně a trochu zvedne koutky úst.

(verze 0.9)

16.5.2013 v Plzni